V životě každého autora existuje, jak já s oblibou nazývám, neplodné období. To u mne právě probíhá, tak to doufám pochopíte.
Přesně nikdy nevím, čím je to přesně dáno. Kdybych to věděl, kdo ví, možná by tu bylo už 11. číslo. A jsem u toho - píšu jubilejní desáté číslo. Otázkou zůstává, jestli je co slavit. Na í novinkách jistě existuje mnoho poutavějších a inspirativnějších textů. O tom to však je. Bez konkurence by to nebylo ono. Dokud je mi přáno psát sem své názory, budu v tom pokračovat.
V tomto čase je bezesporu k čemu se vyjadřovat. Politická situace naší země a její budoucí vývoj je teď nejspíše v rukou Socanů a Babiše. Alespoň já to tak chápu. Vše sleduju se zájmem a snažím se být co nejméně kritický a brát vše z té lepší stránky, pokud to vůbec jde. Myslím, že lidé v mém věku by se už měli zajímat trochu o politiku, neboť se mnohdy koneckonců rozhoduje o jejich budoucnosti a my sedmnáctiletí už brzy budeme moci také volit a na to se dost těším. Nečinně přihlížet je sužující. Ať už jsou to volby nebo cokoli jiného.
Ještě k tomu neplodnému období. Bohužel se to netýká pouze literárně-kulturní činnosti, ale také školy. Prvák byl jiný. Pro vše jsem měl nadšení a byl jsem přesvědčen, že vše, co dělám je správně. Teď se do všeho nutím a dokonce o hodinách i usínám. Vzhledem k mému místu v zasedacím pořádku je to problém. Nyní nám probíhá týdenní volno, které mne doufám postaví zpátky na nohy. Potřebuju zvládnout školu minimálně do půlky prosince. To mi připomíná, že se letos poprvé těším na vánoční atmosféru a docela i na sníh. Počasí sice není tak špatné, ale jen po večerech. Šedá a mlhavá rána nejsou příjemná.
Zrovna dnes jsme se psem vyrazili na procházku a nafotili pár povedených snímků, které sem jistě přidám. I když si na své rozpoložení stěžuji, jsem rád, že to tak je. Věřím v osud, v to, že to, co se děje, se prostě stát musí.
Honza, fatalista.