„Pane Karle, jak vlastně vy teď žijete? Máte nějaké teplé místo?“ zeptal se mě Karel Tejnora, když jsem se po ránu snažil rozchodit kocovinu před Kauflandem a dělal tak trochu agitku mezi svými voliči.
„Žiju nějak nenákladně. A těším se na léto.“
„Víte co, brzo se tady asi uvolní pár míst v příspěvkových organizacích, tak jsem si myslel, že byste třeba o ně měl zájem,“ řekl můj jmenovec a významně pokynul směrem k bazénu.
„Jako že bych tam třeba dělal údržbáře?“ zaplesal jsem. To by bylo terno. Teplo a do Kauflandu kousek. Klidně bych tam dělal od rána do rána, jen abych nemusel celou zimu mrznout pod tím mostem. I když, pravda, rána, když se nad loukou převaluje mlha a šero proříznou světla vlaku, by mi chyběly.
„Ne! Jakýho údržbáře? Vždyť jste zastupitel. Brzo vyhoděj tu ředitelku celýho sportu, jak podělala tu kogenerační jednotku. Už si to cvrlikají ptáci na stromech.“
„Já a ředitel? No to je fakt, když můžu bejt zastupitel, proč bych nemoh bejt ředitel nějaký tý příspěvkovky, co? A na hradě se nějaký místo neuvolní?“
„No, to nevím. Starostka má teď spoustu známejch, spolužáků a taky v tý jejich straně je dost lidí, který nic pořádnýho nedělají, určitě je bude chtít někde upíchnout. Ale sportovců za ně moc nekandidovalo, tak tady bych viděl šanci.“
Kouknul jsem se na svý pivní břicho a přemejšlel, kdy jsem naposledy popoběh aspoň deset metrů. „Já vám, fakt nevím, pane doktore. Dyť já ani nemám tuchu, co je to ta koagulační jednotka.“
„Kogenerační,“ opravil mě. „Já na vašem místě bych to zkusil.“
Počkal jsem, až odejde, a pak šel za Frantou, bezdomovcem, kterej se kdysi u krabice vytahoval, že přespává u ventilace, co vypouští z bazénu teplej vzduch. „Hele, ty jsi takovej odborník na bazén. Nevíš, co je to ta ko…ko …“ zase jsem to slovo zapomněl.
„Kokot?“
„Ne, co je kokot, to vím. Ale v bazénu se prej vysrala nějaká jednotka na ko a prý kvůli tomu vylijou vedení.“
„Vylijou kvůli nějaký jednotce celej bazén?“ přidal se k nám další bezďák.
„Ty vole, ty seš vylitej. Bavíme se o tom, že vylijou ředitelku kvůli koagulační nebo jaký jednotce.“
To už ale ten magor začal lítat po celým parkovišti a svolávat kluky, že prej budou do Ploučnice vylejvat teplou vodu z bazénu, ať si seženou ručníky.
Raději jsem rychle zmizel, než z toho bude mazec a někdo mě u toho uvidí.
Vzal jsem to přes most, že se nejdřív mrknu na hrad a do muzea textilního potisku. Všude ale cedule jako kráva: Z technických důvodů zavřeno. To samý na Crystalu a divadle. Pak jsem si všiml, že zavřený jsou i některý krámy a hospody. V centru prakticky fungoval jen OD Andy a knihkupectví kolegy zastupitele Rubickýho.
Zaklepal jsem na trafiku v ulici Jindřicha z Lipé, ve který jsem si u Irenky pravidelně kupoval startky.
„Jak to, že máte zavřeno,“ zeptal jsem se jí, když pootevřela.
„Nevím, ráno přišli z městský policie, že prý nedostatečně otevřeně komunikujeme s vedením města a dosaděj nám sem nový prodavačky.“
„Já myslel, že na vás nemůžou, že jste soukromníci.“
„Už asi ne, celý město je teď jedna velká příspěvková organizace a vede ji nějakej král nebo císař. Vůbec jsme jim nerozuměli. Hlavně musíme zkrátka přispívat na nějakou kogenerační jednotku.“
