Karel H. – Papír Sklo Plasty 13 let

Verze pro tisk |

„Ty vole, já jsem málem hrál s Manowarem, jenže jsem měl vždycky radši kissáky nebo třeba i Rolling Stones, beatlsáky, takže jsem to vodpískal …“

„Karle, děláš si prdel, tys měl nabídku hrát s Manowarem?“

Seděl jsem u Jonatána na Kopečku a dával si už šestý pivo s nějakým prošedivělým kokotem v džínsový bundě, co se vytahoval, že si tyká s uječeným Andi Derisem z Helloweenu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že Deris je sračka, páč od tý doby, co vodešel z týhle teploušský kapely Kai Hansen, helovíni už stáli za starou bačkoru. Nepomohlo to, tak jsem si svou hudební kariéru trochu přibarvil.  

„Jasně, že jsem měl hrát s Manowarem, zrovna od nich vyhodili Carla Canedyho a nějak se o mně dozvěděli.“

„Ty vole, tys to odpískal?“

„Noo jasně, že bych s nima jel klidně nějakou šňůru. To bych vydržel, ale víš, jaká byla doba? Prostě mě komunisti nepustili. Měl jsem zodpovědný místo ve Stráži. Strategický, nemohl jsem na západ.“

„Jasně,“ spiklenecky na mě mrknul. „Komouši zasraný, člověk si nemohl ani zabrnkat na kytaru v jeskyni, natož, aby ho pustili za čáru dělat předkapelu Black Sabbath, co?“

„Hele, chlapi, nerad vás ruším,“ nad naším stolem se zničehonic vztyčil tmavovlasý třicátník. „Jmenuji se Lukáš Hajžin. Vidím, že jste hudební fajnšmekři. Mám takovou místní kapelku, zrovna slavíme třináct let, tak jsem si říkal, že byste třeba mohli přijít na koncert.“

„No, jasně,“ odkejvali jsme mu to a dál si honili trika. Na stole zůstaly ležet dva lístky.

Za dva dny jsem si pod mostem trochu vyklepával kalhoty a sněhem se snažil rozmatlat nějaký ty skvrny, co se na nich během mých toulek městem udělaly. A lístek mi z nich vypadl.

Dalo mi trochu práce, než jsem klub našel. Oblez jsem celej Centrál, než mi dobrá ženština napráskala, že Progres je v bejvalý škole nebo školce uprostřed Špičáku. U vchodu jsem dostal razítko a v patře našel bar. Byl jsem tady rozhodně nejstarší. Lépe řečeno: kdybych byl o polovinu mladší, ještě stále bych byl nejstarší.

Po druhých svijanech jsem se vydal na plac. Docela slušnej cirkus. Obrýlenej svalovec nebo možná tlouštík, v tom světle to nebylo moc poznat, se kroutil u mikrofonu a i ostatní muzikanti se tvářili jak po dvou jointech. Hodil jsem si vlasy do ksichtu a nacpal se pod pódium, že si to jako taky užiju. Votíraly se vo mně puberťačky, blikaly mi do očí barevný světla, poskakoval kolem mě fotograf, každou další minutou jsem mládnul o dva roky, až jsem si připadal v celým tom Progresu nejmladší.

„A teď hlavní hvězda večera,“ slyšel jsem jakoby zpovzdálí. „Člověk, který se nezaprodal cizákům a odmít dělat poskoka sabatům. Počkal si až sem … do Progresu,“ vyřvával z jeviště ten vlasáč z Jonatána. „Přivítejte spolu se mnou Karla H.“

Ozval se potlesk a mně se v rukou objevila Hajžinova kytara. „Nebo byste radši za bicí?“ pošeptal mi do ucha.

Trochu v tranzu jsem kytaru popad, přimáčk dolní strunu, horní strunu a s cikánským géčkem s Papírama odehrál celý jejich svárovský hit. Ženský po mně házely spoďáry, chlapi mě závistivě polejvali pivem. Jo, na třináctý výročí  týhle kapely se jen tak nezapomene. 

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru