Česká Lípa
Dneska vás pozvu na malou příjemnou procházku. Jaro už je v plném proudu, a tak jsem se jednoho slunečného odpoledne vydala po stopách dalších industriálních pokladů v České Lípě.
Vycházku jsem započala u vodního hradu. Přímo v centru dění tu totiž stojí budova bývalé kartounky. V první polovině 19. století ji tu nechal vystavět továrník Josef Richter. Jak jsem se zmiňovala již v dřívějších dílech, v kartounkách se potiskovaly látky. Netisklo se tu však dlouho. Již v druhé polovině 19. století dostala továrna nové poslání – totiž poskytovat lidem střechu nad hlavou. Původně honosná třípatrová budova byla snížena a upravena pro účely laciného bydlení místního dělnictva.
Až v letech 1992–94 prošla celkovou rekonstrukcí a své hostitelské služby rozšířila. Sídlí v ní hned několik úřadů, a dokonce i akvárium. Budova se těší dobrému zdraví. Dokonce i malému náměstíčku, které svírá v náruči, se dostalo řádné kultivace. Kdybychom prošli průchodem a minuli zamřížovaný průhled do hradu, došli bychom až k malému domečku, na kterém se teď práce nezastaví. Probíhají zde pečlivé opravy, neb tu má co nevidět vzniknout interaktivní muzeum, ve kterém si budeme moci dobře prohlédnout, jak to v takových kartounkách fungovalo. Ale nohy už mě táhnou neúprosně dál, vstříc dalšímu skvostu, kterým se naše město může pyšnit.
Přecházím silnici a ocitám se u břehů staré dobré Ploučnice. Na paškál jsem si totiž nevzala nic menšího než poklopkový jez mostový. Je to most, nebo jez, milí čtenáři? Smíte hádat... tak co, necháte se poddat? Ha? Tak tedy dobře. Jedná se o zcela unikátní hybridní stavbu – patent pana inženýra Jana Záhrobského, jakých nám v letech 1910–1914 na Ploučnici postavil hned šest. A v čem že je tak jedinečný? Když se na něj zajdete podívat, podívejte se mu pod sukýnku... Objevíte tam zavěšenou konstrukci slupnic a hradel, a to prosím pohyblivých. To znamená, že se jimi dá postupně regulovat hladina vzdutí. Tedy dala, od roku 1984 vynález zahálí. Naštěstí byl v roce 1996 restaurován a dnes si jako pěší lávka užívá zasloužilého důchodu. Mám tu stavbu moc ráda, prolézám roští horem dolem, jen aby se mi ji podařilo pěkně vyfotit. Objevila jsem skvělé místo, odkud by to šlo, ale bohužel se tam zrovna usídlila tlupa desetiletých indiánů, která se zarputilým výrazem vysílá kouřové signály. Nechci vykopávat válečnou sekeru, a tak se spokojím s výhledy, které se nabízejí samy. Když se nabažím, pokračuji dál. Přejdu parkoviště a jsem u posledního objektu, kterému se dnes chci věnovat.
A už ji tady máme, „Pianka“ pana Gustava Rösslera v plné kráse. Kořeny tohoto podniku jsou v Žandově, kde jej pan Rössler v roce 1878 založil. V roce 1882 se výroba přesouvá do České Lípy, kde pokračuje i po jeho smrti. Firmu úspěšně vede jeho žena se svým bratrem. V roce 1900 přibývá nová budova – výstavní pavilon, bohužel zaniká ještě před 1. světovou válkou, kdy ho nahradila větší budova, kterou můžeme obdivovat dodnes. Od roku 1955 spadá pod firmu Petrof z Hradce Králové a slouží jako montážní závod.
A tím má dnešní výprava končí. Byla sice krátká, ale osvěžující. Což mi připomíná, že jsem vás chtěla upozornit ještě na něco. Chtěla jsem se tomu věnovat v některém z příštích dílů, leč to už bohužel nepůjde. In memoriam vám tedy připomínám malinkatou vodárnu, ze které jsme se mohli těšit u silnice na Nový Bor. Už tomu tak není. Minulý týden byla nemilosrdně stržena. Zjevně stínila vyhlídky nějakého hezkého hypermarketu a tak máme v Lípě zase o jednu památku míň. Děkujeme Alberte, Spare... Hynku, Viléme, Jarmilo!
Text a foto: Anna-Marie Neduhová
Nahoru
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.