Studentlajf: Dekadenti dnešní doby

Verze pro tisk |

Milí čtenáři, nyní jsem tu, abych vám ohlásila, že se ze mě ještě nestala divoženka z parku, co ryje do stromů básničky plné depresí, ale že jsem pořád doma, živa a zdráva. Nyní jsem si ale našla trápení nové, teď mi nechybí vitamín D, nýbrž peníze, protože Vánoce jsou vážně mor, přátelé.

Všude do obchodů se vyvalily sušenčičky, ubrousky, blyštivé kouličky na stromeček, svícínky, bonbónky, a všechno to potřebuju domů.

A právě proto jsem tradičně navštívila pražské vánoční trhy. Letos poprvé před Vánoci, rodiče mě tam normálně berou až po nich, aby mi kouličky na stromeček byly k ničemu a nechtěla bych sušenčičky a bonbonky už ani vidět, ale já je tento rok převezla a vyjela jsem tam jedno páteční odpoledne sama. Mysleli to se mnou dobře, ti rodiče. V Praze se momentálně nedá nikde projít, ještě víc nikde než normálně, obchody jsou přecpané tak, že ani nevidíte do regálu, lidi do vás pořád vráží a chovají se jako supi. Jelikož nejsem úplně člověk, co by se rád otíral kabátem o miliony cizích lidí, a ještě ke všemu o jejich tašky, ve kterých jsou dárky, KTERÉ NEJSOU PRO MĚ, tak jsem druhý den věnovala rekonvalescenci a ani jsem se neodvážila jít podívat, jestli na tom rozsvícení v Lípě bude líp. Co myslíte, bylo?

Akcí, kterou jsem si po rekonvalescenci nenechala ujít, byla Vánoční škola rocku. Jedná se o akci, kde každý měsíc hrají kapely z naší školy, tentokrát se z klubu U Bílého černocha, kde probíhá obvykle, přesunula do klubu Cascada. Jakkoliv mám ráda Černocha na nějaké to kafíčkování a folkové koncerty, přesun do Cascady jsem uvítala. U kapel se dalo mnohem víc pohybovat a bylo možné stát i u pódia, což je u Černocha, kde je trochu „zastolováno“, celkem utopická představa.

A kdože do tam vlastně hrál? Jako prvního jste si mohli poslechnout sladkého Honzu Daleckého, který jistě rozněžnil i jedince se srdcem z kamene, druhé bylo pěvecké duo Káti Pospíšilové a Káji Lackové, neskutečně talentovaných dívčin s andělskými hlasy, jako třetí nás vánočně naladila kapela Bewild, která do svého repertoáru pro tuhle speciální příležitost zařadila i nějaké koledy. Nováčkem Školy rocku byla kapela Decadent Harmony složená z talentovaných hudebníků a milovníků vína, u kterých se ještě zastavíme. Následně v pozdních nočních hodinách přišla již uvolněnému publiku zahrát kapela Helicopter a vyprovokovala v Cascadě parádní kotel a jako poslední jsme si mohli poslechnout líbivou hudbu od kapely našeho pana učitele Hoskovce, se kterou to táhne od mládí.

Nedílnou součástí kapely Decadent Harmony, ke které jsem slíbila, že se vrátím, je kytarista Dominik Tománek, na kterého můžu být právoplatně pyšná. Je to můj přítel, ale hlavně zdejší pisálek, se kterým chodíme všude možně na rande a píšeme pro vás potom reportáže. Pokud se vám líbilo, co napsal, říkám vám, hraje ještě pětkrát líp, a tak utíkejte už jenom kvůli němu ukázat klukům nějakou podporu na některý z dalších koncertů, protože to umí vážně rozjet, zvou si spoustu hostů a nebojí se vás zapojit do programu, hehe.

Minulý díl Studentlajfu sem se rozhodla okořenit autorskou poezií, dnes jsem se však pro vás rozhodla vyzpovídat frontmana a zároveň zpěváka výše zmíněné kapely Decadent Harmony, kterým je maturant Kamil Severa. Odpoví nám na to, jak jde vášeň pro hudbu skloubit se školou, proč hrajou to, co hrajou a dokonce na to, kam se na ně můžeme přijít příště podívat!

Kamile, budu teď chvíli prudit se školou, ale zajímá mě, jak je pro tebe slučitelné hraní v kapele s maturitním ročníkem.

Na podobnou otázku již odpovídal Dominik Feri a já bych se nebál užít jeho slov. Řekl něco ve smyslu toho, že člověk před maturitou dělá cokoliv jiného než maturitu. A s tím se můj názor dosti shoduje. V maturitním ročníku je na člověka chrleno přehršel informací a taky na člověka dopadá vidina toho, že by se měl stát alespoň částečně zodpovědnější. A kapela je tím nejkrásnějším "útěkem" před útlakem reality.

 

Před koncertem nám bylo avizováno, že budete hrát blues. Blues jsme však neslyšeli, jak vás napadlo žánrově přitvrdit?

Před koncertem byl avizován blues, to je naprostá pravda. Všechny texty, co zazněly na tomto koncertě, byly původně psané do tohoto stylu, avšak když se postupně začala přidávat hudba, začalo se projevovat naše divočejší já a najednou z toho bylo něco malinko jiného. Nám se to však zalíbilo mnohem víc, než původní koncept, tak jsme v tom nadále pokračovali. Do dnešního dne to nejsme žánr schopni zařadit, tak tomu pracovně říkáme krásným oxymoronem punk-blues.

Máte už teď v začátcích nějaké jasné cíle, kam to chcete dotáhnout?

Máme jeden jasný cíl, a tím je bavit především sebe a lidi. To byl původní koncept kapely, přivést k sobě skvělé charaktery a dát jim prostor pro to se vyřádit jak jen chtějí. Naše skupina je postavena na tom, že se v ní vyskytují lidé, kteří jsou "do chillu" a tím pádem nevznikají zbytečné třecí plochy. Žádné velké cíle, jako okrást pana Gotta o Slavíka, se od nás nejspíše nedají očekávat. Kdybych shrnul veškeré naše cíle: užít si koncert a následně to řádně oslavit na tom nejsvatější místě - na baru.

Teď už zbývá snad jen otázka, kde vás můžeme v nejbližší době vidět…

V nejbližší době máme v plánu zahrát 13.1. v baru Čerňák v Novém Boru. Zde se s námi budou vyskytovat kapely jako Scream of the Lambs, P.U.M., T.A.T. a také Idio & Idio. Zábava? Zaručená. Dekadence? Jistá. A té harmonie se dle mého taky trochu dočkáte. Tento večer budeme zahajovat a jistě se nám podaří pozitivně navnadit dav na zbytek večera. Dále bych se zmínil o tom, že se hodláme zúčastnit následující Školy Rocku, kde máme v plánu znovu rozpoutat zuřivou párty.

 

Děkuji za rozhovor Kamilu Severovi, a musím také poděkovat všem účinkujícím a panu učiteli Hoskovcovi, díky kterým máme jednou za měsíc skvělý hudební a socializační večer! Snad se někdy přijdete socializovat s námi, na shledanou za 14 dní!

Pája Kašparová,

Pavlinakasparova3@gmail.com

Nahoru