Proč jsme Krajskému úřadu v Liberci trnem v oku?

Verze pro tisk |

Současná doba, „doba covidová“, je pro všechny napříč celým světem zlá. Stejně zlá je i pro naše zařízení, klienty i zaměstnance a zlá je pro vedení této služby.

A ať na to koukáme z kteréhokoliv úhlu, náročné pro nás není jen toto období, ale celkově fungování naší služby na trhu a v povědomí všech zúčastněných i potřebných.

A proč si tuto otázku vlastně pokládáme?

Pro ty, kteří nás neznají, si tato služba zaslouží krátké představení. Jsme pobytovou sociální službou, fungujeme podle zákona o sociálních službách a poskytujeme službu domova se zvláštním režimem v kapacitě 68 lůžek. Naše zařízení prošlo během několika let řadou změn ve smyslu cílové skupiny, věkové hranice našich klientů a také počtu lůžek v zařízení. Ustálili jsme se na počtu lůžek 68, věkové hranici od 40 let věku a pečujeme primárně o osoby s Huntingtonovou chorobou a různými typy demencí, kteří již nemohou ani za pomoci terénní pečovatelské služby a osob blízkých setrvat ve svých domovech.

Naše služba je registrována Krajským úřadem Libereckého kraje od března roku 2012, poskytuje svou službu na území kraje Ústeckého a pečuje o klienty z dalších dvou krajů. Vše se stalo souhrou řady skutečností, které naši službu v jejích počátcích utvářeli. Registrace vycházela ze sídla firmy, která sociální službu poskytuje, a místo poskytování pak odpovídá objektu, který byl pro tuto službu zvolen. Vše se propojilo a my tak jednáme a vše řešíme napříč více kraji.

A jak tato jednání probíhají? V začátcích našeho fungování jsme nabyli dojmu, že Krajský úřad Libereckého kraje a jeho zaměstnanci jsou nám nakloněni více, než je tomu u Krajského úřadu Ústeckého kraje a jeho zaměstnanců a vedení.

S oběma kraji jsme jednali o zařazení do Základní sítě poskytovatelů sociálních služeb a na obou Krajských úřadech jsme žádali o dotační podporu, bez které je fungování naší služby nemožné.

A jaké byly výsledky všeho našeho snažení?

Paradoxně jsme byli úspěšnější na Krajském úřadě v Ústí nad Labem, kde je sociální odbor vedený paní Ing. Petrou Lafkovou. Její tým si ověřil naše fungování a nastavení služby a byli jsme zařazeni 25 lůžky do Základní sítě poskytovatelů sociálních služeb a zároveň 10 lůžky do tzv. sítě rozvojové. Díky získaným pověřením máme možnost čerpat nejen finanční prostředky rozdělované Krajským úřadem, ale zároveň se k pověření do rozvojové sítě připojují také města a obce, o jejichž občany se staráme a kteří nám svými příspěvky jsou nápomocni v našem fungování.

A jak je to s Krajským úřadem Libereckého kraje?  Jak je to s občany, kteří mají trvalé bydliště ve zmíněném kraji a jsou zároveň klienty naší služby? Jen tu řada otázek, které by si zasloužily odpověď. Je tu také řada potřebných, kterým nabízíme péči v naší službě bez významné podpory sociálního odboru Krajského úřadu Libereckého kraje z prostředků MPSV. Byli jsme osobně účastni několika jednání s paní Mgr. Jolanou Šebkovou, Mgr. Jiřím Tůmou a panem náměstkem hejtmana pověřeným řízením resortu sociálních věcí, panem Mgr. Pavlem Svobodu. Celá situace se jevila poměrně nadějně, ale záhy jsme pochopili, že vše byly jen sliby a utěšování. Pro rok 2019 se nám podařilo získat zařazení do Základní sítě poskytovatelů sociálních služeb v Libereckém kraji pro čtyři lůžka, což pro nás znamenalo finanční podporu ve výši 816 tis. Získali jsme dojem, že se podařilo prolomit pochybnosti na straně vedení sociálního odboru tohoto kraje a další spolupráce bude pevnější a přínosná pro obě strany. Pan náměstek Mgr. Pavel Svoboda navštívil naše zařízení, potkali jsme se s ním i na jiných akcích pořádaných pro sociální služby a vždy jsme odcházeli s nadějí, že bude lépe. Z úst pana náměstka zazněla slova pochopení, náklonnosti vůči naší službě a také příslibu budoucí podpory ze strany Libereckého kraje. Nestalo se nic ze slíbeného. Na konci roku 2019 a v roce 2020 bylo vše jinak.

Jak bylo zmíněno, proběhla řada jednání, opakovaně jsme dokazovali potřebnost naší služby a byli velmi konkrétní v počtu aktuálních i bývalých klientů a také zájemců o službu z Libereckého kraje. Pro rok 2020 jsme již v Základní síti poskytovatelů sociálních služeb Libereckého kraje nefigurovali a finanční podpora od tohoto kraje ještě neproběhla a měla by se pohybovat pouze v řádech několika desítek tisíc, které v žádném případě nepokryjí potřeby občanů tohoto kraje, kteří v naší službě jsou, potřebují péči, jež se jim dostává. Jejich finanční prostředky v žádném případě nepokryjí požadavky a vyčerpanou péči, respektive to ani legislativa neumožňuje nastavením úhradového stropu.

Kde je tedy podpora Libereckého kraje? Kam se poděla slova pana náměstka Mgr. Pavla Svobody (ČSSD), který sliboval pomoc a finanční podporu, která pomůže naši službu udržet a rozvíjet? Kde je i poslední slib z listopadu loňského roku, že budeme pro letošní rok podpořeni zhruba ve výši roku 2019?  Jak si vysvětlit všechny ty sliby o podpoře? Byly míněny upřímně se snahou pomoci tam, kde je pomoc opravdu potřebná, nebo se jednalo pouze o klišé a možnost vyhnout se problému, který skutečně existuje a který se sám nevyřeší?

Jak chápat slova pochopení a přísliby pomoci při ústních jednáních s následným zamítnutím řádně podaných žádostí s ryze úřednickým zdůvodněním „nejste v naší základní síti – nepotřebujeme vás“.

Opakovaně se ptáme, opakovaně píšeme a jednáme a stále se nám dostává stejných odpovědí. Nejsme pro Liberecký kraj zajímaví a potřební, nezasluhujeme si podporu sociálního odboru tohoto kraje a s ohledem na místo poskytování je nám opakovaně doporučováno jednat s Krajským úřadem ústeckého kraje. Co však občani Libereckého kraje, kteří jsou našimi klienty? Co s těmi, kteří naši službu potřebují a žádají o ni? S ohledem na legislativní ustanovení je nemůžeme odmítat, ani to z principu naší práce nechceme dělat, ale zároveň zde není nikdo, kdo by pomohl službu stabilně financovat. Většina měst a obcí trvalého bydliště klientů naší služby mnohdy nemá možnost finančně nás podpořit, nebo poskytují podporu, která provoz naší služby podpoří, ale nedokáže ji udržet. Za podporu jim děkujeme a velmi si jí vážíme. Struktura klientů se však mění a systém dotačních výzev, komunitního plánování, zasedání komisí, schvalování atd. na to neumí flexibilně reagovat. Z výše zmíněných důvodů stále hledáme podporu také na Krajském úřadě Libereckého kraje. Argumenty kraje jsou účelové a mnohdy s vazbou na finance, o kterých se celou dobu bavíme. Návrh na jasný společný plán vývoje není vyslyšen. Vyhovuje kraji situace, kdy je služba poskytována, protože ji chceme poskytovat, ale podmínky nám k tomu nepomohou vytvořit? Nic to kraj řadu let nestojí. Jak dlouho je to však možné dělat?

Poslední zásadní otázkou zůstává, jak to bylo a je v těžké “době covidové“? Během karantény našeho zařízení, kdy se objevila pozitivita u dvou našich zaměstnanců a nebyla jiná možnost, než zařízení na dobu 14 dnů uzavřít, nám pomocnou ruku podal Ústecký kraj. Tento Krajský úřad nás zásobil všemi nutnými ochrannými pomůckami na celou kapacitu naší služby a klienti i zaměstnanci tak měli možnost dostatečné ochrany, která šíření viru zabránila. Liberecký kraj nám v tomto období nepomohl vůbec v ničem. Oznámení o vyhlášení karantény jsme na sociální odbor Libereckého kraje zaslali, ale pomoc nepřišla žádná. I přes skutečnost, že pečujeme o téměř 20 občanů tohoto kraje, nedostali jsme ani jednu roušku, nebyl pro nás ani jediný mililitr dezinfekce a nebyl ze strany úředníků projeven ani sebemenší zájem jakkoliv pomoci. Rozumíme tomu, že když převzal materiální podporu Ústecký kraj, nebylo třeba to dublovat, ale co potřebujete v náročné době více než jen telefonát či e-mail: „Jak to zvládáte? Držíme palce.“

Děkujeme touto cestou všem, kteří tu pro nás byli a jsou. Stále se však ptáme, proč jsme Krajskému úřadu v Liberci trnem v oku?

 

Za Domov Potoky vedoucí manažerský tým

Ing. Igor Prokeš a Mgr. Markéta Vlková

alt
Nahoru