Z České Lípy neodcházejí jen fotbalisté, následují je funkcionáři, sponzoři i trenéři. Do posledně jmenované skupiny patří Pavel Hradiský, na kterého ve včerejším díle hezky vzpomínal bývalý kapitán českolipských mužstev, Filip Šimoník.
Jeho názory tuto sérii reportáží zakončím, ale fotbalu se na stránkách i-novin budeme věnovat dále. Jaromír Hradiský mi totiž poskytl několik dokumentů mapujících historii kopané v České Lípě. Některé zpracoval sám, jiné s dalším fotbalovým nadšencem Miroslavem Dalíkem. Budu je postupně vydávat každou středu. Až budeme trochu více znalí, můžeme třeba uspořádat anketu o nejlepšího českolipského fotbalistu, jak jste si přáli v jednom z našich žebříčků (zde).
Pavel Hradiský: „Jsem odchovancem českolipské kopané, působil jsem zde od přípravky až zhruba do svých jednatřiceti let jako hráč a pak i dva roky v roli trenéra. V letech 2008-09 jsme s týmem mužů Arsenalu vyhráli divizi a o rok později hráli ČFL. Tou dobou byly podmínky pro A mužstvo velmi slušné, ale když jsem byl na poslední měsíc mého angažmá přesunut k týmu staršího dorostu, zjistil jsem, že mládež byla tou dobou na okraji zájmu tehdejšího vedení. Tou dobou se také začala zřizovat střediska mládeže a myslím, že se v České Lípě tehdy hodně zaspalo a tuto ztrátu už se zřejmě nepodaří dohnat, protože pomyslné nůžky mezi střediskovými a nestřediskovými kluby se neustále rozvírají.
Je to již zhruba tři a půl roku, co jsem z České Lípy odešel a přesto, že mám o dění v klubu nějaké informace a mám tam i spoustu kamarádů, netroufám si nějakým způsobem hodnotit jejich práci. V dnešní době si musíme vážit každého, kdo se věnuje výchově mládeže a v České Lípě, která se v posledních třiceti letech pohybuje na vlně pravidelného střídání euforie a zmaru, obzvlášť. Co hodnotit ale můžu, je situace v mém nynějším působišti, ve Varnsdorfu. Řada lidí, kteří se pohybují na Českolipsku kolem fotbalu, mluví o našem klubu s despektem. Ale není tento klub ze Šluknovského výběžku spíše hoden obdivu za to, jak i ve skromných podmínkách dosáhl něčeho, o čem kluby z daleko větších měst můžou jen snít? A vězte, že mezi ligovými kluby nebo přímo na svazu jsme si ten respekt už získali.
Po mém přechodu do tehdy čerstvě druholigového Varnsdorfu, kde jsem se stal asistentem trenéra Busty, později Křečka a Frťaly, jsem pomalu zjišťoval, že mládež zde také nebyla na bůhvíjaké úrovni. Ale cítil jsem velký zájem vedení klubu žákovský a dorostenecký fotbal výrazně pozvednout. Viděl jsem spousty administrativní práce, která byla potřeba už jen k podání žádosti o zřízení SpSM a SCM. Nejdříve jsme obdrželi středisko jen pro žáky, dorost se mezi licencované kluby nedostal. Přesto nám bylo nabídnuto hrát ligovou soutěž U19 bez statutu střediskového klubu. Po pečlivém uvážení jsme nabídku přijali, ale bylo nám jasné, že nás čeká mnoho práce. Já si přibral ke své asistentské roli u dospělých i funkci hlavního trenéra dorostu a spolu s ředitelem mládeže Zdeňkem Heinzelem jsme začali makat na zajištění fungování týmu v ligové soutěži. Kromě shánění finančních prostředků a materiálně-technického vybavení jsme oslovili nespočet dorostenců z širokého okolí, bylo mezi nimi i řada hráčů z České Lípy. Pro některé to byla velká výzva zahrát si Českou ligu dorostu, někteří s díky odmítli. První rok jsme sice patřili v lize k nejslabším, skončili na 14. místě ze šestnácti, ale je zajímavé, že ti hráči, kteří vydrželi, dnes tvoří jádro týmu U21 v Juniorské lize. V dalším (loňském) ročníku už jsme získané zkušenosti a hlavně dovednosti proměnili v konečné 5. místo. Umístění ale u mládežnických kategorií není to nejdůležitější, hlavní je rozvoj potenciálu hráče a to si myslím ve Varnsdorfu začíná fungovat. Přihlášením juniorského týmu do celostátní soutěže můžeme nabídnout hráčům plynulý přechod z kategorie dorostu do dospělých, zápasy s nejlepšími českými kluby a hlavně kvalitní tréninkový proces. Na stejné úrovni jako je učení herním dovednostem a stimulace motorických schopností je pro nás i proces výchovný. Snažíme se u hráčů, kteří jsou soustředěni v naší fotbalové akademii, rozvíjet jejich osobnost – zejména samostatnost, sebedůvěru, soutěživost, spolupráci a učenlivost. Stejně jako jsou trenéři nároční na hráče, je vedení klubu náročné i na ně. Vedle běžné administrativy spojené s chodem svého mužstva vyžaduje po trenérech další vzdělávání ať už formou licenčních studií nebo účastí na různých odborných školeních. Je samozřejmé, že ne vše se nám daří, ale každý problém se snažíme brát jako novou výzvu a nehledáme výmluvy, jak to nejde, hledáme možná řešení, aby to šlo. Velkých příslibem do dalších let je domluvená spolupráce se středními školami a učilišti, kterých je zde velké množství. Hráči, kteří nebudou mít problémy s prospěchem a kázní, tak budou moci být uvolňováni na dopolední tréninkové jednotky případně na zápasy. Pro ty, kteří jsou z větších vzdáleností, máme vyhrazenu svou část internátu, kde je o kluky postaráno z hlediska ubytování a stravy. Dokladem o neustále se zlepšujícím renomé FAŠV je i fakt, že už se k nám hlásí hráči z Liberce, Jablonce nebo Mladé Boleslavi, kteří by o náš klub ještě tak před dvěma lety zřejmě nezavadili ani pohledem.
Z výše uvedených důvodů tedy v naší fotbalové mládežnické akademii můžeme každoročně přivítat i ty mladé talentované hráče z České Lípy, kteří se chtějí neustále zlepšovat a zúročit tak vytvořené podmínky pro svůj fotbalový růst. Záleží už pak jen na nich, zda jsou pro tento cíl ochotni obětovat svůj volný čas a mají dostatek vůle k překonání všech překážek.“
---
Ještě cítím, že bych měl na závěr povědět něco já. Přece jen jsem se o problém více než měsíc zajímal, mám určitý nadhled, na rozdíl od zpovídaných. Proto se ještě k problematice odchodů hráčů z Lípy vrátím v některém ze svých nedělních deníků.