Za Lasvicemi, asi dvě stě metrů od kraje lesa vlevo u cesty k Velenicím, se krčí k zemi pískovcový kámen nepravidelného křížového tvaru. Není to dílo přírody, ale lidských rukou. Říká se mu smírčí kříž. Není v našem kraji osamocený. Další najdeme na kraji lesa nedaleko Písečné u cesty na Šidlov, třetí pak za Velenicemi směrem na ves Svitavu, na pravém břehu říčky Svitavy, zhruba proti Pustému kostelu. Takovéto kříže byly od 15. stol. zřizovány pachatelem zločinu jako součást trestu k usmíření viny. Stávají, jak ukazují i příklady z našeho okolí, při cestách. Některé kříže byly postaveny i na pomezí polí, o něž se vedly spory. Takovým smírčím křížům se říká „baby“. Ale dost už poučování, vraťme se ke kříži lasvickému a poslechněme, co o něm pověst vypráví.
Bylo to někdy na začátku 17. století za paní Elišky Kolovratové z Dubé, které v té době zákupské panství patřilo. To ještě stávala vesnice, která pak třicetiletou válkou zcela byla zničena (na jejím místě teprve na začátku druhé poloviny století 18. byly založeny nynější Lasvice). V době, kdy se naše vyprávění odehrává, ještě ves dýchala klidným životem. Stejně klidně jako celá vesnice žil i Ignác, syn zdejšího chalupníka. Byl sice jako poddaný nucen robotovat, plnil tak robotní povinnost z jejich chalupy plynoucí za svého už churavého otce, práce na hospodářství také už převážně sám musel zastat, ale nestýskal si. Věděl, že jinak to ve světě nechodí.
Až osud mu zlou nástrahu uchystal. Zamiloval se do hezké dcery lasvického rychtáře. Ten ale této lásce nepřál. Vždyť Ignác patřil mezi chudé obyvatele vsi a rychtář pro svou dceru jiného ženicha chystal. Písař zákupské vrchnosti už dávno na ní chtivým okem spočinul a rychtář jen na to, až bude dcera ve věku na vdavky vhodném, čekal.
Marně však Ignáce z blízkosti své dcery odháněl, marně mu zakazoval, marně dceru doma zavíral. Oba mladí, do sebe zamilovaní lidé si vždycky našli příležitost, aby se sejít mohli nebo alespoň koutkem oka se zahlédli. Láska vždy byla - aspoň na čas - silnější, než všechny překážky jí v cestu kladené. Rychtář nevěda jiné rady si písaři postěžoval, že neodbytného a drzého nápadníka se zbavit nemůže. „Však my už mu hlavu napravíme,“ na to písař. Ale protože věděl, že otevřeného bezpráví si za vlády spravedlivé a pro lásku chápavé paní Elišky dovolit nemůže, rozhodl se k zákeřnosti hodné své ohavné povahy. Zařídil, aby Ignác svou robotní povinnost v lese za vsí plnil. Sám pak vzal pět silných pacholků, kteří se pořádnými holemi vyzbrojili, a když se přesvědčil, že Ignác je při své práci sám, se svými pochopy chtěl mu dát pořádně za vyučenou. Zle se ale přepočítal. Napadený Ignác se útočníků nijak nezalekl. Když viděl tu tlupu se blížit, jen pevněji sevřel v ruce sekeru, s níž se při práci oháněl, a čekal na ty panské služebníky. Ti pak, když viděli jeho odhodlanou tvář, moc se k němu nehrnuli. Písař, vzteklý z jejich pramalé odvahy, je do útoku nutil, až sám svůj mečík vytasil, snad aby své sluhy popíchl k větší chuti do Ignáce se pustit. Ti se konečně proti mládenci rozběhli, aby mu dali co proto. Když ale Ignác se proti nim párkrát sekerou na obranu rozmáchl, rozestoupili se před ním jako obilí před žencovou kosou a Ignác náhle přímo proti rozkacenému písaři se ocitl. Ten, vzteky už bez sebe, napřáhl proti němu svůj perořízek. Ignác ho lehce sekerou odrazil, strčil do písaře volnou rukou, až ten jako kláda na zem padl, a sám utíkal pryč, aby potupnému výprasku unikl. Netušil však, že teď mu jiné nebezpečí hrozí a že písař už pacholky za ním nepožene. Ten, co všechno spunktoval, na zemi bez pohnutí ležet zůstal, a když k němu pacholci přišli, viděli, jak krev mu prýští z hlavy, která na pískovcový balvan narazila. Písař už nedýchal a Ignác se tak nechtě vrahem stal.
Nešťastník nic netušil, když pro něj do chalupy biřici přišli a do vězení odvedli. Teprve tam se dozvěděl, z čeho je obviněn. Protože však i pacholci poctivě přiznali, že se jen bránil a smrt písařova byla jednak obětí samou vyvolána a jednak nešťastnou náhodou byla, rozsudkem nebyl trest hrdelní. Ignác byl odsouzem, aby z balvanu, o nějž si písař hlavu rozrazil, smírčí kříž vytesal a na místě neštěstí postavil. Pak byl mladík na vojnu odveden a v dalších desetiletích někde na poli třicetileté války život ztratil.
A protože v té strašné válce celá ves, jak už bylo pověděno, zmizela z povrchu zemského, ani o dalších osudech rychtáře a jeho dcery povědomost nemáme. Možná bylo všechno jinak. Možná ten kříž sedláci po ukončení sporu o pozemky osadili. Bůhví, jakou historku bychom o kříži u Písečné nebo u Velenic z dávných pověstí ještě vydolovali. Ať už se vše odehrávalo jakkoliv, skutečností zůstává, že smírčí kříže jsou nám varováním před nedobrými činy. Ať už před zločinem na místě spáchaným nebo před zbytečnými vádami o kousek pole.
Ani tento příběh nenalezneme zapsaný v soudních spisech ani v jiných pramenech. Jen ten smírčí kříž v lese u cesty za Lasvicemi vyčnívá polozahrabán ze země a pověst vysvětluje jeho původ.