Nikdy jsem nebyla zvláštní fanynkou tohoto hudebního žánru, nejezdila jsem na Porty či jiné podobné akce, přesto mě tahle muzika - podobně jako snad většinu z nás - nemohla minout.
Navíc písničkáři v dobách normalizace (a tehdy jsem jejich tvorbu poznávala) se často podobali pramínku čisté vody tišící alespoň na chvíli žízeň po opravdovějším životě. A tak jsem se šla na současného Žalmana podívat, tak trochu z nostalgie a částečně také ze zvědavosti...
Zavzpomínat a možná si i zazpívat přišly ten večer více než dvě stovky diváků. To byl můj první (potěšitelný) poznatek - plný sál, obecenstvo již dobrých deset minut před začátkem vzorně sedělo v hledišti, tentokrát i stupňovitě upraveném pomocí praktikáblů tak, aby i z posledních řad bylo na muzikanty dobře vidět. Ti nastoupili na pódium takřka přesně na čas, neokázale a prostě a Žalmanovo úvodní "Hezký večer, ahoj" jako by udalo tón celému koncertu.
Současné uskupení má sice zcela jinou podobu, než když před dvaceti lety začínalo, ale poctivé muzikantství, opravdovost projevu a láska k písničkám zůstává (poznatek druhý, opět příjemný). Jednoduše řečeno - na všech čtyřech účinkujících bylo vidět, že mají to, co dělají, skutečně rádi. Během zhruba dvouhodinové produkce zaznělo na dvacet písniček v promyšleném a pestrém "balení", ať už jde o aranžmá, vícehlasý zpěv, střídání hudebních nástrojů či stylů od lidovek přes folk, country, blues až k rokenrolu. Pravda, publikum nejvíce reagovalo na staré známé "věci" jako Kdyby tady byla taková panenka, Barevný šál apod.
Ale jen na osvědčeném repertoáru koncert nestál (neslyšeli jsme třeba Dálnici č.5 či Píseň malých pěšáků) a to bylo sympatické. Žalmani - nadneseně řečeno - jdou s dobou, možná - řečeno přesněji - jsou nuceni jít s dobou, což s sebou nese pozitiva i negativa. Jako třeba na jedné straně propagace vlastních internetových stránek (jsou opravdu dobré, přesvědčte se sami na www.zalman.cz) a poděkování českolipskému providerovi za bezplatné poskytnutí prostoru. Dále prodej vydaných kazet a cédeček, ale i knížky fejetonů z pera člena kapely přímo v předsálí či smutný povzdech Žalmana, že "v rádiu nás nehrajou a v televizi jsme byli naposledy před pěti lety". Třetí poznatek tedy spočívá v tom, že současná doba podobným komorním seskupením příliš nepřeje, protože si na sebe zkrátka musejí vydělat. Nicméně závěrečné zazpívání na okraji jeviště, co nejblíže k divákům a bez techniky či doprovodu nástrojů, zmírnilo nahořklou příchuť mého posledního poznatku.
Odcházela jsem z koncertu, v hlavě mi ještě doznívaly kytary a flétny společně s harmonikou, a pak jsem se přistihla při myšlence: "Je to dobrý, je to stále týž Žalman." Byl to příjemný večer.