František Lipenský - 3. část (#84)

Dnes vám naposledy představujeme Františka Lipenského, českolipského umělce, na kterého se mělo za socialismu zapomenout. Text vznikl zejména díky Petrovi Königovi a Petrovi Charvátovi, jeho přátelům.

Koncem šedesátých let začal František Lipenský vyučovat ve škole výtvarnou výchovu a od Okresního vlastivědného muzea si pronajal dvě místnosti v bývalé městské šatlavě ve Vězeňské ulici č. 189 (Stockhausgasse), kde zřídil nový ateliér, kterému říkal Dům umělců. V ateliéru se scházeli Frantovi přátelé a častým návštěvníkem byl i Ivan Köhler, fotograf českolipského muzea, kterému bylo věnováno několik dílů našeho seriálu. 

Ve vedlejší ulici – třídě Vítězství 213 (Frauengasse) byl založen Bohem Club (1968–1970), v němž mimo jiné provozoval své Hovory přes rameno „básník století“ Standa Holub. Franta i Ivan často klub navštěvovali, ale v srpnu osmašedesátého roku přátelská setkání a bujaré zábavy ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem.

V uvolněném společenském prostředí malého města na konci šedesátých let minulého století se mohl František Lipenský zcela svobodně věnovat volnému výtvarnému podnikání, a proto přestal vyučovat na škole výtvarnou výchovu. Stále spolupracoval při obnově českolipského skautského hnutí a byl vedoucím oddílu vodních skautů. Politické změny ve vedení státu ho však začaly omezovat, a tak si raději zajistil falešné pozvání do Bělehradu, na základě něhož získal roční vízum a povolení k cestě do Jugoslávie.

V následujícím roce na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu zvítězili naši hokejisté nad hráči SSSR 2:0 a 4:3. Poslední, nedělní utkání 28. 3. 1969 spustilo v naší republice neočekávanou reakci. Po skončení zápasu se i na českolipském náměstí sešli hokejoví fanoušci ke společné oslavě. Obsadili traktor s vlekem a za bouchání do kovového vleku a volání různých hesel projeli hlavní třídou směrem k řece Ploučnici.

Kolem dvacáté hodiny se skupina mladých fanoušků a přihlížejících občanů zastavila ve středu města v blízkosti kavárny Union, kde byl umístěn památník osvobození s bronzovou sochou rudoarmějce. Sochu zhotovil litoměřický sochař Jaromír Fiala (1910–1985) a byla odhalena 9. května 1948 v proluce po zasypaném a parkově upraveném náhonu Ploučnice.
Několik mladíků zamířilo ke kamennému vojákovi a vyprovokovalo ostatní demonstranty k jeho stržení. Za všeobecného chaosu se skupince demonstrantů nakonec pomocí lana podařilo sochu shodit (angažovali se zejména Luděk Růžička a Jan Bergman), při pádu z výšky došlo k odlomení hlavy a poškození samopalu, který držel voják u pasu. I přes značnou váhu hodili demonstranti sochu do náhonu Ploučnice, který protékal nedaleko za památníkem.

Ihned po vzniklém incidentu mělo vedení města snahu zajistit opravu sochy. Proto požádalo českolipského sochaře Františka Lipenského o její provedení. Pro velký politický tlak a časovou tíseň nebylo možné provést u sochy odborný rozbor použité bronzové slitiny. Navíc technologie nebyla vhodně zvolená, a tak došlo při opravě k poškození vzhledu sochy.
To již František začal vážně uvažovat o tom, že odjede k příbuzným do Rakouska. Jeho odchod urychlilo další vyšetřování kauzy hanobení pomníku a SSSR v České Lípě Státní bezpečností v Ústí nad Labem. Na podzim téhož roku odjel s platným vízem bělehradským rychlíkem do chorvatského Osijeku, kde bydleli jeho příbuzní.

Petr Charvát si na ten chladný a deštivý den dobře vzpomíná. „Franta mi před odjezdem dal klíče od ateliéru se slovy: Co se ti bude hodit, to si odvez, hlavně si nech ten kožich, budeš ho na Sibiři ještě potřebovat. “ 

Standa Holub pak později ve svých Uměleckých novinách (1969) vzpomínal, jak mu sochař Mistr Lipenský těsně před odjezdem dal peníze, aby koupil stříbrnou zlatěnku, která se používala na nátěr kouřových trubek od kamen s pokynem: „Básníku, ještě natřeme tu sochu, ať je dokonalá!“ 

Když pak začalo pršet, déšť barvu smyl, ale to už byl Mistr za hranicemi…

Z Chorvatska se s pomocí příbuzných dostat do Vídně, pak do Švýcarska a odtud vedla jeho cesta do Rheinbachu v SRN. Později přesídlil do Kolína nad Rýnem, kde začal vyučovat na gymnáziu výtvarnou výchovu. Zároveň se věnoval volné umělecké činnosti a restaurování. Získal zakázku pro místní židovskou obec na vytvoření bronzového pomníku, za jehož zhotovení pak město Františkovi udělilo prestižní cenu.

Právě před čtyřiceti pěti lety proběhl soud se skupinou demonstrantů, kteří se podíleli na stržení sochy rudoarmějce. V rámci probíhajícího procesu potvrdil okresní prokurátor soudruh JUDr. František Hadrávek rozsudek a v nepřítomnosti odsoudil Františka podmínečně na dva roky za poškození sochy rudoarmějce a hanobení SSSR. Rok dostal za nezákonné opuštění republiky.

V pozdějších letech na základě vyhlášení amnestie mohli někteří emigranti požádat o zrušení rozsudku a po uhrazení soudních poplatků měli možnost vrátit se zpět do republiky. V osmdesátých letech František při jedné z návštěv svého rodiště věnoval Okresnímu vlastivědnému muzeu bronzovou plastiku Volavky, která je vystavená v atriu ambitu muzea. Potom ještě předal městu Česká Lípa bronzovou bystu prezidenta republiky T. G. Masaryka, ta je umístěna na budově radnice.