Jiří Rosický nás pozval dál, pochválil můj článek a začal bez přípravy vyprávět. Vzpomínal, kde bydleli, jak byla jejich rodina Němci vyhnána dvěma příslušníky SA ze Skalice, přestože jeho otec byl těžce nemocen. Jejich byt byl úředně zapečetěn. Utekli do vesnice vedle Uhlířských Janovic, kde nouzově bydleli až do listopadu 38, kdy jim sedlák řekl, že pro ně nemá práci, že podzimní práce skončily, že si musejí najít něco jiného. Od známých se dozvěděli, že v Langenau /Skalice/ a v Haidě /N.Bor/ je práce dost. Tajně přešli protektorátní hranici někde u Bezdězu a vrátili se s matkou do zapečetěného bytu ve Skalici bez otce. Později pracoval společně s otcem u E. Podbiry v Haidě. Práci měli, ale ústrky a ponižování nebraly konce. Zejména ve škole, v učení, na úřadech a v obchodech. Žili zde jako občané druhé kategorie. Největší urážku zažili v řeznictví na Hitler Schtrasse /dnešní třídě TGM - nedaleko dnešního kruhového objezdu/, kde s matkou kupovali na přídělové lístky maso. V obchodě byla přítomna i Frau Werner, která řezníkovi řekla: „Čechům maso nedávejte, ty musíme vyhubit jako krysy". Wernerovou jsem naposledy viděl už mrtvou , druhý den po popravě na náměstí v červnu 1945. Potom se J.Rosický vzpomínal na události okolo popravy Němců na novoborském náměstí v červnu 1945.
Začátkem června k nám domů za otcem přiběhla Němka Wurmová, která pracovala u E. Podbiry v manipulaci. Ta otci řekla, že vojáci zatkli E. Podbiru a že je zavřený na radnici. E. Podbira byl sice také nacista, ale jako jeden z mála nás uznával jako dobré, kvalitní pracovníky, tak jsme mu to chtěli vrátit a přimluvit se, aby byl propuštěn.
Otec se rozhodl, že se pokusíme E. Podbiry zastat. Vzali jsme kola a jeli do Haidy na RNV /Revoluční národní výbor/ za předsedou Taislerem, s kterým se otec velmi dobře znal a s nímž si tykal. Můj otec byl sociální demokrat, vlastenec - demokrat, a uznával a velmi si vážil E. Beneše.
Ve městě byl klid. Přijeli jsme k radnici /asi ve 13 hod./, kterou hlídali dva českoslovenští vojáci. Vojáci nám řekli, že zabezpečují úřad. Dovnitř nás nechtěli pustit. Chovali se k nám slušně. Otec jim řek , že se velmi dobře zná s předsedou RNV Taislerem a že s nim potřebuje nutně mluvit.
Po chvilce jednání nás vojáci vpustili dovnitř do budovy, kde měli službu další dva vojáci. Ti nám oznámili, že s ním mluvit můžeme, ale že nás k němu doprovodí jeden voják. I tito vojáci s námi jednali velice slušně. Předseda Taisler nás přijal. Byl ve své kanceláři sám. Žádné zasedání RNV se v té době nekonalo. Otec mu sdělil, že by se rád přimluvil za E. Podpiru. Taisler mu odvětil, že i on se pokusil přimluvit, že veškeré přímluvy jsou zbytečné, že vojáci tvrdí, že kdyby Němci našli zbraně u Čechů, že by se chovali podstatně hůř, že by zastřelili i příbuzné viníků a vypálili by i domy, kde zbraně byly nalezeny. Vytáhl rozkaz a přečetl otci seznam osmi osob, u kterých byly nalezeny střelné zbraně, a bylo mezi nimi i jméno E. Podbiry. A opakoval znovu, že protože u nich byly nalezeny střelné zbraně, jsou veškeré přímluvy marné. Dále nám přečetl seznam osob, které budou vykázány za hranice. Taisler nám ještě řekl, že mezi Němci koluje názor, že poprava je jako odplata za zastřelení rumburských hrdinů nebo, že chce někdo rafinerii zastřelených osob.
Tato informace se mi již tehdy zdála přitažená za vlasy, protože všechny německé rafinerie měly jít do národní správy. Voják, který v byl místnosti pochopil, že se známe a že J. Taislerovi neublížíme, řekl, že si chceme třeba říci ještě nějaké soukromé informace, že bude držet hlídku přede dveřmi a nebude překážet. Odešel z místnosti a čekal přede nimi. Po nějaké době mne hovor otce s předsedou přestal bavit. Odešel jsem před výbor, kde jsem čekal na otce. Náš pobyt v budově a před budovou trval asi dvě hodiny. Po celou dobu byl v budově i na náměstí klid, neviděl jsem zatčené osoby, ani jsem neslyšel někoho sténat. Někdy okolo 15. hodiny se objevil otec. Řekl, že se zřejmě dnes velitele nedočkáme a že přijdeme zítra ráno a promluvíme si přímo s ním.
Druhý den ráno jsme tam přijeli okolo 8.30 hod. Poprava byla již vykonána. Mezi popravenými jsem poznal výše uvedenou Wernerovou i E. Podpiru. Na náměstí byl klid a pohybovalo se tady pouze pár zvědavců. Pravdou je, že všichni /já skutečně myslím všechny/ němečtí podnikatelé podporovali finačně i morálně NSDAP /byli ještě zfanatizování /. Bylo tedy nutné postupovat rozhodně a tajně držené zbraně zabavit. Poprava a následné ponechání popravených na náměstí byla tehdy zřejmě nutná. Musím konstatovat, že jsem žádné bití ani trýznění zadržených osob neviděl. Vzhledem k tomu, že přes Nový Bor se již v květnu vracely transporty vězňů ve velmi zuboženém stavu a že v Boru v té době pobývali ještě vězňové, kteří pracovali /otrocky/ u Rachmanů, je možné, že někteří vojáci nebo vězňové trestali jakýkoliv odpor nebo projev zpupnosti nevhodným způsobem. Já jsem však nic takového neviděl a neviděl jsem nic podezřelého ani na osobách popravených. Situace se postupně během roku 1945 uklidňovala, přestože se z lesů často ještě ozývala střelba a někteří Němci porušovali zákaz vstupu do lesů a tajně přecházeli hranice a připravovali sami sebe do životního nebezpečí.
J. Rosický mi sdělil ještě spoustu dalších informací týkajících se života Čechů v pohraničí a spoustu sklářských příběhů, požádal jsem proto Zdeňka Andrese, který se zabývá sklářskou historii, aby jeho životní příběhy podchytil.
----
Text jsme pro mírnou nepřehlednost redakčně krátili.