Ale těžko se odmítá prosba, zvláště když jednání bylo vyvoláno stejnými obavami o osud postupně mizejícího kopce.
Pracovník libereckého obvodního báňského úřadu, který sezení řídil, mi navíc účast povolil jen pod podmínkou, že nebudu smět promluvit. To je kuriózum, které jsem nezažil ani za časů totality. Ale zjistil jsem, že to má i své výhody. Mohl jsem se o to více soustředit na pozorování a co nejpodrobnější zápis, protože diktafon byl rovněž zakázán. Jen lituji, že mi chybí literární talent Václava Havla. Těžko by se hledal lepší námět na absurdní drama.
Teprve po obhlídce trosek vrcholu kopce a po skončení oficiální části jednání, když se ve vedlejší místnosti psal protokol, mohl jsem také něco říci. A tu se na mne obrátil starosta blízkého Chlumu. On zákaz mluvit neměl a hájil při jednání jakýkoliv způsob těžby nad hlavou svých spoluobčanů s takovým zápalem, že jsem musel opakovaně nahlížet do seznamu účastníků, abych se ujistil, že opravdu není ani šéfem Tarmacu, ani oním jediným zaměstnancem lomu ze vsi.
Teď si mi posteskl, jaké má v obci problémy s vandalským chováním dětí a mládeže. Nedokáží se užitečně zabavit, nic je nezajímá, nic jim není svaté, nic před nimi neobstojí – ani všem užitečná autobusová čekárna, natož třeba mladé stromky…A jestli bych prý jako odborník nedovedl poradit, co s tím.
Přiznám se, že mi tím za těchhle okolností poněkud vyrazil dech a chvíli mi trvalo, než jsem dal dohromady jakous takous odpověď. Čím by asi chtěl pan starosta malé vandaly přesvědčit, že to, co dělají, je špatné? Jaká slova by to musela být, aby se po nich zastyděli za zlámaný stromek, když od kolébky dnes a denně vidí, jak jsou z lomu odlétajícími balvany ničeny desítky velkých stromů v okolním ještě stojícím lese a všichni se tváří, že je to naprosto v pořádku? Jaké argumenty proti poškození autobusové čekárny, když jim přímo před očima zvolna, ale nenávratně mizí celý kus krajiny, která místním bývá nejbližší, a oni ji nejen nebrání, ale její zkázu snad už ani nevnímají?
Opravdu musím připomínat tu stálým opakováním už poněkud protivnou a omšelou, proto však ještě o nic méně pravdivou frázi, že děti na slova moc nedají, ale naše činy že kopírují někdy tak věrně, až z toho mrazí?