Ale bohužel, jejich společenství vlastníků bytových jednotek podalo i jejím jménem žádost o pokácení pěti smrčků a dvou krásných mladých jedliček, a my jako účastníci řízení jsme tu na místním šetření, abychom se k žádosti mohli kvalifikovaně vyjádřit.
„Vždyť by to byla hrozná škoda,“ pokračuje paní. „Víte, co jsem vždycky měla v bytě prachu od aut, která tu projíždějí i po chodníku? Ani okno jsem moc nemohla otvírat. A teď je tu pohoda, žádný prach, ráno otevřu okno, dýchám čerstvý, jehličím voňavý vzduch, poslouchám ptáky, kteří se tu usadili. Nemohu se s tím kácením smířit, komu ty stromy vadí?“
Zdůrazní, že s kácením rozhodně nesouhlasila a s ní další majitelé bytů, jenže to nebylo nic platné. Ostatní se buď nechali postrašit přehnaným líčením škod, které mohou stromy způsobit, nebo se prostě pro klid v domě přidali k většině, aniž se nad věcí nějak hlouběji zamýšleli. Zpočátku vše vypadalo dobře. Městský úřad neshledal vážné důvody ke kácení, jak je vyžaduje zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přihlédl možná i k názoru obyvatel města, kteří před několika roky v anketě jednoznačně označili Slovanku za nejpříjemnější městskou čtvrť, v níž by si přáli bydlet. A jako jeden z hlavních důvodů uvedli množství zeleně, které tu je.
Jenže iniciátor žádosti se nesmířil s jejím zamítnutím a odvolal se ke krajskému úřadu. Kraj rozhodl šalamounsky. Povolil pokácení čtyř smrků a zamítl žádost u dvou jedliček a právě toho nádherného smrku, který tak bránila paní, před jejímž oknem roste. Ty čtyři jehličnany už nejsou a osud zbývajících tří se také pomalu naplňuje.
Kraj dodatečně změnil názor, rozhodl, že na společenství vlastníků je třeba pohlížet nikoliv jako na právnickou, nýbrž jako na fyzickou osobu, a ta u stromů s s obvodem kmene do 80 centimetrů ve výčetní výši povolení ke kácení nepotřebuje. Nepomohlo ani naše odvolání k územnímu odboru Ministerstva životního prostředí v Liberci. Marně jsme argumentovali, že takový výklad zákona zakládá nerovnost práv vlastníků, že přece o společném majetku nemohou rozhodovat pouze někteří, že spoluvlastník spoluvlastníka nemůže přehlasovat, že mohou jednat a rozhodovat pouze ve shodě. Takže nyní je osud toho krásného smrku i mladých jedliček, stromů, kterým ještě nedávno hrozilo úplné vyhynutí, opravdu už jen v rukou obyvatel domu.
Když jsem si byl před nedávnem pořídit čerstvé fotografie pro tento článek, postěžovala si mi další z obyvatelek domu, že vedení samosprávy přehlíží názory těch, kdo s ním nesouhlasí, a že by si moc přála, aby se alespoň ty zbývající stromy nekácely. Samotné přání však bohužel nestačí, pro jeho splnění je třeba také něco udělat.
