„Partyzánka je naše škola,“ svěřují se mi rodiče našich žáků při každém vzájemném setkání. A nejen oni. S notnou dávkou hrdosti mi svůj vztah k jedné z nejstarších českolipských škol sdělují i jejich prarodiče, bývalí či současní pedagogové a žáci, zkrátka všichni, kterým škola vstoupila a promluvila do jejich života.
Snad právě tato srdečnost a jistý patriotismus Svárováků ke své škole stál u zrodu projektu na kompletní rekonstrukci vstupního vestibulu, jenž má ve svém výsledku odrazit vše, čím je škola nejen pro generace rodičů a prarodičů, ale rovněž pro generace současných i budoucích žáků. Celý projekt měl však již od samého začátku daleko větší rozměr, neboť klíčovým mottem pro naše úvahy bylo samotné motto školy – Škola, která inspiruje. Našim cílem tedy bylo razantně proměnit místo, do kterého každodenně vstupují naši žáci a jejich rodiče, a vyjádřit tak úctu k tradici naší školy, ukázat její současnou tvář a zároveň odhalit neuvěřitelný rozměr dětské fantazie a tvořivosti, která by právě ve škole jako takové měla mít svůj neomezený prostor. V neposlední řadě do našich úvah promlouvala snaha pozvednout podobu školy, která zná svou roli a zcela jasně si uvědomuje, že je tu především pro naše děti.
S těmito vizemi jsme vyzvali ke spolupráci pana Rudolfa Živce a Atilu Vöröse, kteří z esence našich nápadů začali vytvářet zcela originální dílo, jež má ukázat půvabnou tvář naší školy.
Rudolf Živec:
Když nás pan ředitel oslovil, věděli jsme, že je to především na základě našich referencí, a to především ve spojení s městem Poděbrady, ve kterém jsme poprvé realizovali podobnou instalaci na autobusových zastávkách (více zde). Vzpomínky na léta strávená na Partyzánce neblednou, dnes je to škola mých dětí. Jsem rád, že jsme mohli přispět k pozitivním změnám, které se ve škole na Svárově díky učitelskému sboru a panu řediteli dějí.
Na grafikách jsou využity současné spontánní kresby dětí od první až do třetí třídy, jež vznikly cíleně pro tyto instalace, a historická fakta a výjevy. Dle dobových fotek například plot, podle kterého se chodilo do školy, nebo doby, kdy se cvičilo v červených trenýrkách a místo bačkor se nosili papuče. Současnost na grafikách zastupují žáci hrající florbal, šachy nebo mažoretky a taneční soubory.
Atila Vörös:
Ano, pro děti... Základní myšlenka učení a vnímání; vnímat prostor a čas a pokusit se ho znázornit. Kreativitu dítěte pomalu ztrácíme s věkem (čest výjimkám :-)), tím byl jasně dán myšlenkový základ výzdoby vstupního prostoru školy. Problémem vždy zůstává jistá statičnost obrazu, která pro dnešní dobu rozhodně není typická. Všechny ty tablety, počítače, virtuální světy, vše, co dnešní doba nabízí, a vše, co dokážeme vnímat, je tak trochu zběsile rychlé, za vším je něco... A právě tady začíná moje tvorba - pokusit se v rámci možností oslovit děti, rodiče i prarodiče, kteří mají vztah ke škole, tak, aby obraz vyvolal emoce, vzpomínky dlouhodobé i krátkodobé, inspiraci minulostí, dneškem i zítřkem, spojit kreativitu dítěte s naší zkušeností a pokusit se vyjádřit to současně. Základem obrazů jsou tedy dětské kresby, kresby které vznikly před nedávnem, nebo jen pro tuto instalaci. Jsou autentické, jen jsou vlastně vytrženy z kontextu, což, pevně věřím, děckám vůbec nevadí :-). Druhotný prvek je kresba má, pokus znázornit život školy, jaký byl a jaký je. Zaměřil jsem se na všechny aspekty existence této školy a také na její požadavky; historii, sport, zábavu. Vytvořit z těchto prvků koláž už bylo jen otázkou času.
Jak se přiblížit myšlence, kterou jsem už tady vzpomněl - za vším něco je? (protože nic není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá). Jednoduchým umístěním transparentních kreseb na sklo jsme vytvořili iluzi minimálně dvojího, případně několikanásobného prostoru. Odlesk barev, nasvětlení jednotlivých panelů, pohyb dětí a jejich odraz v obrazech atd., to vše hraje roli v celkovém vnímání prostoru a taky možném pochopení všeho, co jim, nám, škola nabízí a čím prošla. Doufám, že se to povedlo...
Foto: Rudolf Živec, nekomercnireklamy.cz