Ahoj. Jmenuji se Štěpánka Bisová a třetím rokem jsem studentkou gymnázia. Jedním z mýtů, co si o nás často "negymnazisté" myslí je, že jsme jen banda šprtů, která sedí 24/7 v knížkách. Myslím, že jsem přesně exemplární případ, který by vám to mohl vyvrátit.
Jsem snílek a většinu času mám hlavu v oblacích, baví mě se jakkoliv pohybovat, ať už to jsou procházky se psem (často bez bot), běh nebo florbalový trénink. Ráda poznávám nová místa a nejraději jsem v přírodě, tam, kde je klid, kde nejlépe není signál a člověk se tam dostane jen pěšky nebo na kole. Miluji letní večery s kytarou u ohně. Jsem tvrdohlavá, co nechci dělat, často nedělám a co mi přijde zbytečné umět, se mi učí velmi těžce a díky mé krátkodobé paměti jen nakrátko. Jako klasický student jsem chudá, takže čas od času i pracuji. Většinou se snažím dělat vše tou nejtěžší cestou, možná abych si dokázala, jak jsem hustá, možná proto, že věřím, že čím těžší cestou člověk půjde, tím bude silnější. A i o tom částečně bude mé dnešní psaní.
V České Lípě se málokdy děje něco velkého, takže když už se děje, je to všude. Tudíž počítám s tím, že většina z vás zaznamenala jednu akci jménem City cross run. A myslím, že bych nebyla pořádný běžec, kdybych si něco takového nechala ujít. Jak už jsem říkala, většinou si vybírám nejtěžší cestu, takže jsem se rozhodla pro šestnáctikilometrovou trať, přestože jsem se téměř celou sezónu nepokusila o běh v závodním tempu a čtrnáct dní jsem neběhala kvůli adrenalinovém kurzu a jeho následkům na mé trochu zlobivé koleno. K tomu všemu ego mého kamaráda Hynka, který v životě neběžel nic delšího než tři kilometry, ho donutilo běžet také šestnáctikilometrovou trasu a já mu tak částečně slíbila, že poběžíme spolu. Můj původní plán tedy byl běžet “na pohodu”. Už ze slovního spojení původní plán je jasně cítit, že se něco zvrtlo.
Před závodem bylo všechno růžové. Sluníčko svítilo, vyzvedla jsem si startovní číslo, s mými spoluběžci jsme se převlékli a šli se trošku rozběhat. Pak už byl čas jít se postavit na start a tam čekat na odstartování závodu. Tři, dva, jedna, START! A bylo to. Trasa vedla nejprve přes “kolosko”, následoval úsek podél stadionu do Dubice a pak lesem do Sosnové. Když jsme minuli ceduli označující kilometr za námi, slyším Hynka zezadu říkat něco jako: “Běžíme moc rychle, to nevydržím!” Na to jsem mu dala svou docela častou odpověď: “No uvidíme, nebuď ****** a poběž.” To jsem ještě nevěděla, že má pravdu…
Za to mohlo zase mé ego. Nemohla jsem nechat moc lidí před sebou a taky jsem asi trochu chytila toho závodního ducha, co létal všude kolem. Tento úsek cesta docela ubíhala, potkali jsme jednu občerstvovačku, kde jsem si ionťák nalila spíš na sebe než do sebe (zkuste se napít za běhu). Po asi sedmi kilometrech jsme doběhli na autodrom, kde byla průlomová situace. Už v lese jsem si začala vzpomínat na to, že se při běhu opravdu zahřejete, a asfalt beze stromů této skutečnosti moc neubíral. A co dál? Pitomý dřevěný mostík! Nebylo by tak zlé ho vyběhnout, ale sbíhat ho s mou fobií z kopců dolů nebyla žádná paráda. Každopádně autodrom byl za námi a my běželi zpět směrem k Lípě.
Trochu mi zvedalo sebevědomí potkávat závodníky, jak teprve běží k autodromu. Bodla nám další stanice s pitím (samozřejmě do žaludku se mi dostala tak kapka), ale kilometry poněkud zpomalily. Nějakým způsobem jsme se zase dostali do Dubice a běželi podél Ploučnice. Tento kilometr byl snad nejdelším mého života. Hynek se na chvíli ujal vedení a já sledovala, jak se po milimetrech vzdaluje. Asi v půlce toho kilometru ho napadlo, jestli nechci jít zase před něj, aby mě nezdržoval a pustil mě, přesto, nebo možná právě proto, že věděl, že je na tom lépe než já. Vběhli jsme do města a pro mě to znamenalo skutečné utrpení. Nohy bolely, síla nebyla a čekaly mě ještě tři kilometry. Proti třinácti, co byly za mnou, vlastně nic, ale to má hlava nechtěla pochopit. A takový to, když teď poběžíš, překonáš to a bude to fajn, se nekonalo. Když jsme zdolali přistavený autobus, cítila jsem blízký konec. Nejhorší část závodu ale byla přede mnou, a to schody a výběh v Jiráskové a pak dolů parkem, při čemž se v parku promenádovali jacísi spoluobčané přes celý chodník, takže jsem své poslední síly nechala v prosbě o uvolnění cesty, a proto mě můj sparing v cílové rovince předběhl.
Závodu byl konec, já se sotva udržela na nohou a někdo s kamerou si řekl, že jsme asi supr, a rozhodl se s námi udělat rozhovor. Takže mami, tati, ve čtvrtek prý budu v telce! Došourala jsem se ke stánku s vodou a ovocem, doplnila potřebné cukry, pokecala si s ostatními z týmu a šla si pro tričko. Pak jsme dali krátký výklus. Teď si představte, jak běhá lachtan, asi tak jsem vypadala, nekecám. Vzali jsme si věci a šli jsme k pódiu shlédnout slavnostní vyhlášení. Přestože byl závod, až na nějaké mezery ve značení a organizátorech, co měli na trase směřovat (někteří se místo navigování urputně zabývali čímsi na telefonu), na relativně slušné úrovni, vyhlášení bylo poněkud zmatené. Zatímco štafetové dvojice velmi dobře věděly, jak doběhly, organizátoři v tom měli bordel a nevěděli, jestli věřit závodníkům nebo sobě. Podle posledních informací třetí místo ještě zpětně ceny vracelo, protože třetí nebylo. Jestli tomu nerozumíte, tak já taky ne. Na náměstí ještě pokračoval program, ale my jsme si šli vychutnat dort do Floriana a pak domů.
Nevím, jak ostatní snášeli nedostatky závodu, ale mě byly upřímně šumák. Den jsem si užila jak jen to šlo, jenom ty nohy by mě nemusely tolik bolet. Následující dva dny jsem sotva chodila!
Mám v plánu dorazit i příští rok, co vy?