Divadlo, kapela, sólové hraní, hudba k muzikálu ... která z aktivit Vás uspokojuje nejvíce? Které byste se věnoval naplno, kdybyste si byl jistý, že Vás uživí?
Asi bych měl říci, že divadlo, které mě v současné době živí, leč srdci se poručit nedá, tak šalamounsky řeknu, že divadlo je pro mě milou hodnou manželkou a muzika milenkou.
Už mám své folkové (já teda říkám kotlíkářský) období asi za sebou, ale po přehrání Vaší desky jsem si z chutí přehrál i staré nahrávky Dobeše, Nohavici ... jen toho Plíhala, kterého mi s kytarou připomínáte nejvíce, jsem nikde nenašel. Kterého písničkáře máte nejraději? Zahrál jste si s někým z "první ligy"?
A víte, že jsem snad nikdy kotlík nepoužíval... Myslím, že je třeba odlišit muziku trampskou, kde se z principu s nějakým tím kotlíkem počítá, od muziky folkové, která by podle mého názoru měla tak trochu koketovat s poezií. Někde jsem četl, že folk je přímo mostem mezi poezií a hudbou, a s tím plně souhlasím. Jestli je někdo, koho mohu slyšet kdykoliv, pak je to moravský bard Vlasta Redl. Obdivuji ty jeho protipóly, písně plné energie a naproti tomu tiché, melancholické písně, co se dotýkají i těch nejskrytějších zákoutí duše. Vlasta je pro mě takovým prokletým básníkem, písničkářem. Zahrál jsem si se Slávkem Janouškem, Karlem Markytánem, Žofií Kabelkovou, Terkou Terčovou, Petrem Sedláčkem, Ivo Cicvárkem, Luckou Redlovou. Všechno tou jsou úžasní lidé a velké osobnosti. Na jednom benefičním koncertě v Novém Boru jsem měl tu čest vystoupit na jednom pódiu s textařem Michalem Horáčkem.
A je folk i hudba, kterou si rád poslechnete, anebo raději něco tvrdšího?
To záleží na tom, v jakém duševním stavu se nacházím. Nemám rád hudbu agresivní, kolovrátkovou a nicneříkající. A přiznám se, že čím dál víc pro sebe objevuji hudbu vážnou. Momentálně hltám Mozarta...když už ho mám hrát.
Více se mi líbí písničky, při nichž se doprovázíte na klavír. Není tento nástroj pro folkaře problém?
Problém to tak trochu je... nevejde se třeba do škodovky. Proto jsem se zadlužil a pořídil si digitální piano, se kterým se přece jen lépe cestuje. Nespornou výhodou je i fakt, že digitální piano nemá víko, do kterého by mně jistě klavíristé přivřeli všechny prsty, kdyby mě viděli hrát.
Co divadlo? Chystáte si celá představení sami od scénáře, přes dramaturgii, scénu po režii?
My jsme nejdříve pět let sbírali zkušenosti a rady plzeňského divadýlka Kuba, od kterých jsme si představení pro děti zapůjčovali. Od loňska si děláme představení vlastní, kompletně od nápadu po scénář, scénografii, loutky, muziku atd. V říjnu budeme mít premiéru nové pohádky „O kominíku Josífkovi“. Kromě toho se ještě podílím na představení pro mládež „Příliš mnoho not“ o W. A. Mozartovi, které napsal Tomáš Mařas a já pomáhám s výrobou scény a měl bych v tom hrát. Třetím projektem, ve kterém jsem zapojen, je hra o prokletých básnících “Smím tě políbit, než chcípnu...?“, kde pracuji na roli Paula Varlaina a v podstatě si děláme taky všechno sami.
V NOPOĎ se více než hudbou neangažujete?
V NOPOĎ jsem i hrál, nejprve v Dívčí válce Přemysla a v Poprasku na laguně Isidora. Po dlouhém přemýšlení jsem se ale rozhodl, že si dám od ochotníků pauzu. Nevím, na jak dlouho. Nějak toho na mě už bylo moc, do konce roku mě čekají tři premiéry, začalo přibývat koncertů a hlavně mám doma dvě děti, kterým se chci věnovat.
Kolik lidí je vlastně v současnosti v Matýskovi zapojeno?
Divadýlko Matýsek začínalo jako divadlo jednoho herce, v současné době se na jeho chodu nějakým způsobem podílí asi pět lidí.
Jak název divadla vznikl?
Mám takového kudrnatého synáčka, který se čirou náhodou jmenuje Matýsek.
No, já zase používal jména svých synů jako pseudonym při psaní či jako hrdiny svých povídek, ale pomalu od toho ustupuji. Začínají být svébytnými osobnostmi a přestalo mi to k nim sedět. Co Váš syn, bude z něj herec, zpěvák? Už něco pozorujete?
Musím říci, že když bylo Matýskovi dva a půl roku, tak nám opravdu pravidelně každý den přehrával legendu o Krakonošovi, kterou jsem v té době nejvíc hrál. Bylo úžasné pozorovat jeho dětskou fantazii. Padesátiminutový příběh dovedl improvizovaně odehrát celý. Pak měl období pěvecké a my jsme zase každý večer chodili na jeho koncerty, které pro nás v pokojíčku pořádal. Tak uvidíme.
Prozradíte něco více o hře Smím tě políbit, než chcípnu, anebo se mám raději zeptat scenáristy Jarka Hylebranta?
Asi nejvíc by vám toho kromě Jarka Hylebranta řekla má žena Irena Vaňková, která hru režíruje. Já alespoň naznačím, že jde o komorní představení s videoprojekcí, které se dotýká části života Arthura Rimbauda a Paula Varlaina. V roli vypravěče uslyší diváci člena národního moravsko-slezského divadla v Ostravě Zdeňka Kašpara. Bohužel to byla jedna z jeho posledních prací, protože o prázdninách nečekaně odešel do hereckého nebe.
Bude to hodně skandální?
Ano, skandálnost je dnes v módě a já jsem zvědavý, kam až to zajde. Může dnes diváka, zvyklého nahlížet lidem ve vilách do sprch, zaujmout příběh o francouzských básnících? My si myslíme, lépe řečeno věříme, že ano. Snažíme se vyjádřit jejich nespoutanost, ale i rozervanost jejich duší, jejich závislost na druhém, jejich nadšení z objevování života a to jsou témata, která jdou ruku v ruce s otáčením Zeměkoule. O skandálnost až zas tolik nejde.
Hodně se v diskusích u nás v novinách hovoří o tom, že Boráci jsou o něco kulturnější než Lipáci. Znáte prostředí v obou městech z druhé strany. Jak to na Vás působí?
A proč soupeřit? Myslím si, že obě města přinášejí lidem zajímavá divadelní představení, skvělé koncerty a každý si může vybrat. Asi se shodneme na tom, že v Boru máme přece jen hezčí divadlo a to k té kulturnosti přispívá. V Lípě zase máte nádherné prostředí Vodního hradu.
Kolik diváků chodí na Váš pravidelný pořad Zhasínání? Jaké jsou odezvy?
Na Zhasínání chodí v průměru asi pětatřicet lidí a my jsme spokojeni. Což však neznamená, že se nebudeme snažit přilákat další a další diváky. 20. listopadu přijede člen legendárního AG-Fleku, skvělý člověk Karel Markytán, který se měl stát kmotrem naší první demonahrávky. Ohlasy jsou poměrně kladné, a to jak od diváků, tak od učinkujících. Snad každý, kdo u nás hrál, byl překvapen kulturností lidí v Novém Boru.
Na začátku jsem se vlastně už dotkl problému, jestli se může poměrně málo známý umělec uživit ... může?
Uživit se dá, ale dost těžce. Pokud bych čekal doma, že mi někdo zavolá, asi bych skončil brzo na ulici. Abych se uživil, musím za rok zvládnout cca 250 představení, najezdit desetitisíce kilometrů, tahat dennodenně poměrně těžké kulisy, potom se starat o manažerskou činnost, abychom měli kde hrát, a po nocích vymýšlet a vyrábět nová představení. Psychicky nejnáročnější je pro mě zaplnění kalendáře, ale to je daň za to, že můžu dělat tuhle nádhernou svobodnou práci. Když pak za námi přijdou děti s úsměvem a sami od sebe nám poděkují za krásné představení, dá nám to chuť do další práce.
------------------------
...narozen 19.4.1974 , povahou introvert, znamení beran, otec dvou dětí -Kateřiny a Matěje....