Trochu o poválečném zatýkání v Boru u České Lípy

Po válce byla zatčena celá řada nacistů a násilníků. Dnes mají řadu vnuků a vnoučků, kteří na ně vzpomínají jako na hodné dědečky. Zprávy o zatčení jsou zkráceny.

Výpověď Alfréda Palmeho 4. 11. 45. (Palme pracoval od roku 42 jako mistr u firmy Rachmann.):„ Rudolf Kaiser pracoval u fy Rachmann od roku 1916 až do konce válečných dnů…je mně známo, že Kaiser týral v továrně obzvláště dělnictvo ruské národnosti…sám jsem viděl, jak tloukl rukou jednu Rusku. Že Rusky kopal a týral, bylo hlášeno od dalšího svědka. Jako svědka tohoto mlácení udávám Jindřicha Kreibicha (adresa). Sám jsem hlásil svému šéfovi jednou, že Kaisera ohledně tohoto týrání dělnictva nemohu potřebovat, ale tento přes to zůstal v továrně (Rachmann) až do konce.“

Svědectví Václava Bartoše(11. 10. 45), který pracoval u firmy Rachmann v kovodělně II od roku 42: Vypovídá o Josefu Andeltovi, který pracoval jako přední dělník a zároveň dozorce v oddělení, kde pracovaly ruské ženy. „Choval se k nim velmi neurvale, pro každou maličkost je tloukl, nadával jim, honil je do práce, takže ruské ženy pracovaly v neustálém strachu. I čeští dělníci se museli mít před Andeltem stále na pozoru, neb jim vyhrožoval stále koncentračním táborem.“ Tuto výpověď potvrzuje i Josef Pluhař.

Zpráva o zatčení Karla Budera 31. 5. 45: Dle sdělení členů NV…. „Vyvíjel nacistickou činnost vůči českým dělníkům ve sklářském průmyslu slovy: Čeští psi patří na silniční práce a nikoliv do továren...vstoupil do NSDAP …. Jeho zatčení neznámými osobami dne 23. 5. 45 jest zcela ospravedlněno.“ Podepsán velitel četnické hlídky.

Protokol z 8. 6. 45: Václav Farář prohlašuje, že Max Schreiner byl vedoucím NSDAP v Kotovicích (Chotovicích?), udával české i německé dělníky…a nutil obyvatele k dalšímu odporu proti čsl. lidu a RA.

Zpráva o zatčení Richarda Markowského dne 4. 6. 45, který udal Webera, který byl následně vězněn v koncentračním táboře. Dále udal Reimunda Bienerta, který byl gestapem zatčen a ve vězení ho Markowský týral. Týral ho společně se zetěm Kislichem a továrníkem Vobořilem. Bienert strávil v koncentračních táborech 6,5 roku. Podle Jana Vávry Markowský nutil české dělníky k delší pracovní době a zakazoval jim mluvit v továrně česky.

Zpráva o zatčení Štěpána Rachmanna dne 30. 5. 45.  „Š. Rachmann byl jednim z nejagilnějších pracovníků NSDAP a také velkým nepřítelem ČSR a šovinistický nepřítel Čechů. V roce 1939 dle vlastního udání organizoval a sám byl členem polovojenské organizace německých SA oddílů v Boru. V jeho bytě byla nalezena řeč, kterou pronesl k dělníkům fy Rachmann, po záboru pohraničí… pracoval pro Německo, pro NSDAP, které byl nejhorlivějším stoupencem.“ Originál řeči přiložen. … Na přímluvu předsedy Taislera byl dne 8. 6. 45 propuštěn(?).

Zpráva o zatčení E.Liehmanna: „Od roku 1938 členem HJ, od roku 41 Jungschaftführer, od roku 42 Jungzugführer a od roku 43 Fähleinführer HJ. Liehmann byl nebezpečný nacista....měl dohled nad HJ, Čechy a zajatci při zákopových pracích.... nutil Čechy a zajatce k vypínání sil a vyjadřoval se, že Češi jsou nebezpečný živel, který by se měl postřílet.“ E. Liehmann se doznal ke svým činům a ke své omluvě nemohl nic podstatného dodat. Erhart Liehmann byl zatčen vojenskou hlídkou 5.6.45 a dodán tentýž den do vazby Okresního soudu v Boru u Č.L..                                                                      

 Protokol z 8. 6. 45 svědecká výpověď A. Petráčka proti Oskaru Böhmovi: „Böhm byl zuřivý nacista a udavač, který udal mého syna. Po té byl můj syn zatčen gestapem, kde byl tlučen a byly mu též vytlučeny zuby...“ Oskar Böhm toto popírá a tvrdí, že Petráčka a Schneidera udal Alfréd Ernst a Arnošt Lache, kteří také Petráčka a Schneidera druhý den po okupaci sudetského území ztýrali a stloukli.              

Zpráva o zatčení Karla Jantsche 1. 6. 45 v Boru. „Podle ústního sdělení členů NV byl jmenovaný špicl nacismu, jehož byl vlivným a nebezpečným pozorovatelem… Byl agilním nacistou a pracoval velmi intensivně v NSDAP. … Dělal špicla a agenta strany…Z národnostní nevraživosti nechal zatknout Josefa Honyse a nechal ho uvěznit. … i němečtí příslušnici tvrdi, že by jej sami mezi sebou pro jeho činnost zabili. Jeho bratr František Jantsch byl velký příznivec hitlerismu, který byl od prvopočátku ve formaci zbraní SS. Tento politický provinilec spáchal dne 12. 5. 45 sebevraždu zastřelením v ČL.“                                                                                                        

Zpráva o zatčení Josefa Knechtla dne 1. 6. 45: „Na základě výpovědi Nikolaje Vorotilova a Hanily Kysil, byl zatčen Josef Knechtel, který pracoval u fy Rachmann jako tovární stráž. Podle výše uvedených svědků Josef Knechtel byl velkým přívržencem nacismu a dělníky jiného smýšlení nebo dělníky jiné národnosti (ne Němce) bil a týral. Josef Knechtel při výslechu prohlásil, že musel být na dělníky hrubý, jelikož tito nechtěli vůbec pracovati a jedině bitím byli k práci donuceni…. Dále je uvedeno: Už od příchodu ruských dělníků (zajatců) v roce 1942 nás různě týral…. Popoháněl nás v práci obuškem. Pro málo jídla, které jsme dostávali nemohli v dostatečné míře pracovati, proto to týrání bylo každý den. …. Jednou mne zbil obrácenou pistolí do ramene a zátylí.“                                                                                                       

Zpráva o zatčení Jana Laubnera společníka fy Hantich 11. 6. 45: „Je důvodně podezřelý, že jako německý státní příslušník od roku 1938 šikanoval české dělníky, kteří byli různými ústavy práce do této sklárny dodávány. Jan Laubner dle přiloženého protokolu nadával českým dělníkům, dokonce je i fackoval, spílal a vyhrožoval uvězněním.“  13. 6. 45 byl Jan Laubner propuštěn.                                                                                                                                          

Jan Tichý napsal knihu 32 hodin mezi psem a vlkem. Kniha je vymyšlená, ale veškeré upoutávky tvrdí, že je napsaná podle skutečných událostí v tehdejším Boru u České Lípy. Knížka zaujala dědečka A. Kautsche a dědeček si také začal vymýšlet.

Naposledy nám přináší dědečkovy (Adolfa Kauschky) vzpomínky o neexistující popravě. Inspirací této neexistující popravy jsou vzpomínky při čtení Tichého knihy. Pikantní je, že tomu Jan Tichý opět věří.

Adolf Kautske byl zřejmě zatčen a po té propuštěn. Osoby, které viděl ve vězení, nejsou podle něho provinilci. Popisuje je jako normální Němce, které potkával na ulici, v kině, cukrárně apod.. JanTichý tyto informace věrně přebírá.  Němku Marthu Wernerovou znal, kupoval si od ní lístky v kině. J. Tichý určitě neřekl A. Kauschkemu, že to byla jedna z největších nacistek v Boru, která nosila pistoli za pasem a kontrolovala, zda nesedí v kině vedle německých děvčat čeští chlapci. To aby nedocházelo k prznění rasy. Pane Tichý, jestli pak jste sdělil Katschkemu, že ještě dnes žije v Boru svědek, kterému Wernerová nechtěla prodat maso s výkřikem:  „Čechům maso neprodávejte, ty musíme vyhubit jako krysy!“

Kauschke se dozvěděl, že ve vězení byl i jeho známý, také „normální“ Němec E. Liehmann, o kterém je zpráva na předchozí stránce.

Kauschke tam poznává další „normální“ Němce. Oni to jsou však nacisté Erben (učitel), Knobloch (pekař), Rudolf Knobloch z Janova a kovář Kleinert.

Tenkrát to byli nacisté, ale s odstupem 60-ti let pro vnoučata nevinní, hodní Němci. O událostech ze dne 4. června 1945, kdy mělo být údajně popraveno 11 Němců, není nikde uvedena ani čárka. Není nic uvedeno ani v zápisech z jednání NV Boru. Ani pamětníci z Boru si nic takového nepamatují.

I dosud žijící pamětníci zcela jednoznačně vyvracejí výmysly JT o událostech, které se staly 2. června 1945.

Pro pořádek ještě jednou: 2. června 1945 bylo v Boru na náměstí zastřeleno osm Němců za nedovolené držení zbraní na zabíjení lidí v době stanného práva. Lovecké zbraně byly tolerovány. Doložené svědectví žijícího svědka pana Semiráda, který viděl zbraně (i lovecké) vystavené s cedulkami v přízemí NV.  Situaci dne 2. června 1945 vystihuje svědectví J. Rosického, který v té době byl v Boru na náměstí i na Radnici. Hovořil také s předsedou RNV panem Taislerem.    „Začátkem června k nám domů za otcem /po obědě/ přiběhla Němka Wurzová, která pracovala u E. Podbiry v manipulaci a otci řekla, že vojáci zatkli E. Podbiru a že je zavřený na Radnici. E. Podbira byl sice také nacista, ale jako jeden z mála nás uznával jako dobré a kvalitní pracovníky, tak jsme mu to chtěli vrátit a přimluvit se, aby byl propuštěn. Otec se rozhodl, že se pokusíme E. Podbiry zastat. Vzali jsme kola a jeli do Boru za předsedou revolučního národního výboru (RNV) Taislerem, se kterým se otec velmi dobře znal a s Taislerem si tykal. Můj otec byl sociální demokrat, vlastenec a uznával a velmi si vážil E. Beneše. Ve městě byl klid. Přijeli jsme k radnici, asi ve 13 hod., kterou hlídali dva českoslovenští vojáci. Vojáci nám řekli, že zabezpečují úřad. Dovnitř nás nechtěli pustit. Chovali se k nám ale slušně. Otec jim řekl, že se velmi dobře zná s předsedou RNV Taislerem a že s ním potřebuje nutně mluvit. Po chvilce jednání nás vojáci vpustili dovnitř do budovy, kde měli službu další dva vojáci. Ti nám oznámili, že s předsedou Taislerem mluvit můžeme, ale že nás k němu doprovodí jeden voják. I tito vojáci s námi jednali velice slušně. Předseda Taisler nás přijal. Byl ve své kanceláři sám. Žádné zasedání RNV se v té době nekonalo. Otec mu sdělil, že by se rád přimluvil za E. Podbiru. Taisler mu odpověděl, že i on se pokusil přimluvit, že veškeré přímluvy jsou zbytečné, že vojáci tvrdí, že kdyby Němci našli zbraně u Čechů, že by se chovali podstatně hůř, že by zastřelili i příbuzné viníků a vypálili by i domy, kde zbraně byly nalezeny. Vytáhl rozkaz a přečetl otci seznam osmi osob, u kterých byly nalezeny střelné zbraně a bylo mezi nimi i jméno E. Podbiry. A opakoval znovu, že když u nich byly nalezeny střelné zbraně, jsou veškeré přímluvy marné. Dále nám přečetl seznam osob, které budou vykázány za hranice. Taisler nám ještě řekl, že mezi Němci koluje názor, že poprava je jako odplata za zastřelení Rumburských hrdinů nebo že chce někdo rafinerii zastřelených osob. Tato informace se mi již tehdy zdála přitažená za vlasy, protože všechny německé rafinerie měly jít do národní správy. Voják, který byl místnosti, pochopil, že se známe a že J. Taislerovi neublížíme, řekl, že si chceme třeba říci ještě nějaké soukromé informace, že bude držet hlídku před dveřmi a nebude překážet. Odešel z místnosti a čekal přede dveřmi. Po nějaké době mne hovor otce s předsedou přestal bavit. Odešel jsem před výbor, kde jsem čekal na otce. Náš pobyt v budově a před budovou trval asi dvě hodiny. Po celou dobu byl v budově i na náměstí klid. Neviděl jsem zatčené osoby, ani jsem neslyšel někoho sténat. Někdy okolo 15. hod. se objevil otec. Řekl, že se zřejmě dnes velitele nedočkáme a že přijdeme zítra ráno a promluvíme si přímo s ním. Druhý den ráno jsme tam přijeli okolo 8.30 hod.. Poprava byla již vykonána. Mezi popravenými jsem poznal M. Wernerovou a E. Podbiru . Na náměstí byl klid a pohybovalo se tady pouze pár zvědavců. Pravdou je, že všichni a já skutečně myslím, že všichni, němečtí podnikatelé NSDAP byli ještě zfanatizovaní. Bylo tedy nutné postupovat rozhodně a tajně držené zbraně zabavit. Poprava a následné ponechání popravených na náměstí bylo tehdy zřejmě nutné. Musím konstatovat, že jsem žádné bití ani trýznění zadržených osob neviděl. Vzhledem k tomu, že přes Nový Bor se již květnu vracely transporty vězňů ve velmi zuboženém stavu a že v Boru v té době pobývali ještě vězňové, kteří pracovali otrocky u Rachmannů, je možné, že někteří vojáci nebo vězňové trestali jakýkoliv odpor nebo projev zpupnosti nevhodným způsobem. Já jsem však nic takového neviděl a neviděl jsem nic podezřelého ani na osobách popravených. Situace se postupně během roku 1945 uklidňovala přesto, že se z lesů často ještě ozývala střelba a někteří Němci porušovali zákaz vstupu do lesů. Tajně přecházeli hranice a připravovali sami sebe do životního nebezpečí.“Tolik J.Rosický

 Složitost této doby přibližuje výstižně i projev pana PhDr. Vladislava Jindry přednesený na semináři 10. 10. 2009.

„Od 9. května 1945 se ve městě vystřídali tři sovětští velitelé.  Nejvíce vědomostí máme o veliteli druhém – P. P. Koločenkovi, který zde získal později čestné občanství. Ten pomohl městu zabezpečit zásobování moukou, zavést v městě klid a pořádek. Přesto po řadě útoků na Čsl. orgány v jiných částech pohraničí byla do Boru u Č.Lípy od 29.května dislokována Čsl. vojenská jednotka, která tu vykonávala strážní službu až do roku konce1945. Jejím velitelem byl major dělostřelectva Ladislav Holas. Ten v součinnosti se sovětským velením v České Lípě a okresní správní komisí vyhlásil okamžitě stanné právo a požadoval vydání všech zbraní v držení obyvatel pod trestem smrti. Porušení této povinnosti vedlo pak k události 2.června s řadou dohadů a ne zcela ověřených příčin této veřejné exekuce. Po repatriaci zavlečených osob tu totiž zůstali někteří občané z budoucí Jugoslávie, kteří žádali exemplární potrestání majitelů Rachmannovy továrny za vykořisťování zajatců a zavlečených osob při vojenské výrobě. Předložili současně řadu dokladů, které měly být před příchodem Rudé armády zničeny. Protože jeden z nich se svým požadavkem u RNV (Revoluční národní výbor) neuspěl, předal je později veliteli zdejší posádky. Zda byla tato žádost vyslyšena, není známo, ale je možné, že značně přitížila majiteli továrny při jeho odsouzení. Kolem této události se v průběhu let nahromadilo mnoho nepravd i smyšlenek. Tvrdilo se dokonce, že neexistoval ani rozsudek stanného soudu. To popírá jeho opis přeložený do němčiny a zapsaný v pohřební knize lesního hřbitova, který jednoznačně uvádí, že byli zastřeleni podlestanného práva.“ Tolik PhDr. Jindra historik, kronikář a čestný občan našeho města.

Při pečlivém čtení příspěvku pana PhDr. Jindry je třeba se pozastavit nad tímto tvrzením:

Po repatriaci zavlečených osob tu totiž zůstali někteří občané z budoucí Jugoslávie, kteří žádali exemplární potrestání majitelů Rachmannovy továrny za vykořisťování zajatců a zavlečených osob při vojenské výrobě. Předložili současně řadu dokladů, které měly být před příchodem Rudé armády zničeny. Protože jeden z nich se svým požadavkem u RNV (Revoluční národní výbor) neuspěl, předal je později veliteli zdejší posádky. Velitel posádky pojal podezření zejména vůči několika členům NV, kteří měli za manželky Němky. Nedůvěru vůči těmto osobám měla nejen většina bývalých vězňů, ale i vracející se Češi. Neměli důvěru v Čechy, kteří zde zůstali přes válku. Nejmenší důvěru měli pak ti Češi, kteří měli za manželky Němky a doma mluvili výhradně německy. Vedení místní jednotky se rozhodlo tyto vytypované osoby do určité míry izolovat. Situaci nám přibližuje výše uvedená výpověď Jiřího Rosického.  Rosičtí neměli problém se vstupem do budovy NV. Oni tam byli cca 2 hodiny (od 13.00 do 15.00 hod.). To bylo asi 2 hodiny před popravou. Je celkem pochopitelné, že osobám, které neměly důvěru, je to dodnes nepříjemné. Zejména postižena se cítila paní S., která o tom mluvila a nechtěla, aby tato zpráva byla zveřejněna a proto ji také nepodepsala. Pan Tichý nerespektuje toto přání a skandálním způsobem toto zveřejňuje, těsně po její smrti.

O izolaci osoby pana předsedy se žádný zápis NV nezmiňuje. Pan předseda byl 2. června ve své kanceláři, 4. června byl předseda na ONV v České Lípě a 5. června vedl schůzi NV v N. Boru. O isolaci jeho osoby není nikde a nikdy ani čárka.

Po válce kvetla korupce! Jasné je, která skupina obyvatel dávala a která brala.      Definitivní řešení přinesla až kontrola na NV v Boru, která zjistila závažné úniky financí ze státní kasy. Do funkce starosty nastoupil RNDr. Špaček a situace ve městě se uklidnila.

Jeden příklad za všechny: Zkrácená zpráva o zatčení Štěpána Rachmana dne 30. 5. 1945… „Š. Rachmann byl jedním z nejagilnějších pracovníků NSDAP,  také velkým nepřítelem ČSR a šovinistický nepřítel Čechů. V roce 1939 dle vlastního udání organizoval a sám byl členem polovojenské organizace německých SA oddílů v Boru. V jeho bytě byla nalezena řeč, kterou pronesl k dělníkům továrny Rachmann po záboru pohraničí. Pracoval pro Německo, pro NSDAP, které byl nejhorlivějším stoupencem. Originál řeči přiložen.“  /podepsáni 2 četníci/                                                                                                   K této zprávě je dopsáno tužkou nejprve: „Národní výbor navrhuje, aby byl propuštěn.“ Po té dopsáno (silně) tužkou: „Propuštěn dne 8. 6. 1945 na dobrozdání předsedy NV v Boru u Č. Lípy.“

Žádný zápis NV toto nepotvrzuje. Prokurista firmy Rachmann, kterého chtěli potrestat jugoslávští partyzáni, se vyhnul zodpovědnosti. Firma, která otrocky zaměstnávala stovky zavlečených zajatců, včetně Ukrajinek, které byly německou armádou pochytány na tržnici, bez jejich souhlasu naloženy do dobytčích vagonů a svou pouť skončily v České Lípě. Tady si je ve veřejné dražbě vybírali podnikatelé pro své provozovny. Ani Jugoslávci a ani Ukrajinky se spravedlnosti nedočkali.

 Pro pořádek složení NV 23. 5.1945 (dle směrnic Zemského NV byl dosavadní 30-ti členný samozvaný RNV  snížen na 12-ti členný):

Josef Taisler                předseda

Josef Honys                 1.místopředseda

Josef Rozinek              2. místopředseda

Alois Pečený                  jednatel

Členy bez funkcí byli J. Žejdlík, J. Semerád, R. Macura, A. Dvořák, R. Středa, F. Němec, F. Schneider a  V. Král.

Situaci v našem pohraničí vystihují události, které se staly v nemocnici v Č. Lípě a které vyslechl sklář Roland Schowald, když jako sklář sháněl práci kdysi v SRN. Roland Schowald vzpomíná:„..po půl hodině práce mne poslali do kanceláře. Chlápek na osobním si mne změřil a pronesl: „Tady čtu, že jste z České Lípy. Tam mě chtěli zastřelit.“Z Němce jako poleno vylezlo, že po kapitulaci Německa ležel zraněný v českolipské nemocnici. Na pokoji s ním byl esesák, který konec války neunesl a rozhodl se na poslední chvíli postřílet aspoň český personál. Gardisté ho zpacifikovali a tak jediným výsledkem bylo, že u zdi za nemocnicí skončili všichni Němci. Naštěstí zvítězil rozum a nemocní řadoví vojáci se vrátili zpět na svá lůžka.“

Vše výše uvedené pro Jana Tichého nestačí.  Bude nás dále masírovat a obhajovat neobhajitelné. Byl to právě on, kdo zabránil obnovení hrobu popraveným osobám, který chtěla Rada města ve všeobecné shodě občanů města obnovit. Obnovení hrobu zabránil společně s Mgr. Loveckou. Nechali postavit pomník nacistům a esesákům. Podařilo se jim to na úkor národnostní nenávisti, která prakticky ve městě Nový Bor již nebyla.