Jenže, kdo tady není náplavou? (Entschuldigen Sie, bitte!) Ke všemu si myslím, že budu mít ten správný náhled na věc. I já jsem si začal svého rodného Polabí vážit, až když mi pohled na něj zprostředkovali Hrabal s Petiškou. Ale to si již skutečně troufám moc.
Polabí má sice něco do sebe, ale dost podstatně mi v něm chyběly hrady. Kdo by je také stavěl v takové rovině. A já si zrovna usmyslel, že navštívím všechny hrady, co jich v Čechách je. Nezbývalo než navštěvovat oblasti okolní. Moji úzkostliví rodičové mě nemínili pouštět dlouho z domova na noc, a tak, když jsem chtěl rychle zaplňovat prázdná místa v mé ručně malované mapě, musel jsem každou akci plánovat se svědomitostí armádního generála.
O existenci České Lípy jsem dlouho věděl jen z vyprávění svého dědy, který zde byl za války nasazený ve Vagónce. (Pokaždé, když potkám nějakého Bártu, nenápadně zjišťuji, jestli není mým příbuzným. A že jich tady žije!) Rychle po vyhlášení závazku o návštěvě všech hradů jsem zjistil, že severně od České Lípy leží rovnou tři - Svojkov, Sloup a Pihel. Plán byl jasný - ve čtyři hodiny vstanu (byl to fakt flák cesty), před pátou už mi jede vlak, párkrát přestoupím a před devátou jsem v Lípě. Kousek od nádraží začíná červená značka (otevřete si poprvé mapu - třeba Máchova kraje či starou dobrou 1 : 100 000 - České Středohoří), červená značka mě dovede ke zřícenině Svojkova a později ke skalnímu hradu Sloup. Od Sloupu mě modrá značka přes Pihel zase přivede zpět na českolipské vlakové nádraží a před půlnocí jsem doma.
Vše bylo samozřejmě úplně jinak. Na každý přestup jsem měl pár minutek, a tak jsem většinu času hypnotizoval vteřinovou ručičku svých hodinek. Už jsem se blížil k Mladé Boleslavi, kde jsem měl naposledy přestupovat, když vlak zastavil. Stál deset minut, stál dvacet minut. Mé romantické představy o pochodu Modlivým dolem se pomalu, vlastně rychle, rozplývaly. A stál hodinu, když konečně přišla průvodčí: „Přejeli jsme cikána, budete muset chvíli počkat!“ Čekali jsme ještě dvě hodiny, než si příslušníci vše zaprotokolovali a zřejmě udělali fotky i do památníčku.
Ze své první cesty do okolí Lípy si nejvíce pamatuji scénu, která se udála, když jsme se konečně rozjeli. Mrtvola přejetého člověka ležela vedle kolejí přikrytá bílou plachtou, jak to známe z filmů. Všichni, samozřejmě včetně mě, se nahrnuli k okénkům, aby co nejlépe viděli. Čekali jsme opravdu dlouho, chtělo to odměnu. Rozjíždějící vlak způsobil však tak velký vzduchový vír, že plachta se nejprve lehce nadzdvihla a pak naprosto beze studu odletěla o pár metrů stranou. První zvracela průvodčí ...
Takže příště už doopravdy vyrazíme do okolí. Snad jsem vás přesvědčil, že cesty se mnou nebudou nejnudnější.
P. S. Do své mapy jsem si tenkrát zanesl hrad Valečov u Mnichova Hradiště.
další Tipy na výlet v rubrice Víkend - Tip na výlet