Adam Plachetka: Zpívat Mozarta je radost

Současných českých umělců na poli klasické hudby, kteří by bez nadsázky patřili ke světové špičce brázdící s přehledem přední světové scény, a přitom nezavršili ani Kristova léta, je jako šafránu. Příkladně vzácným klenotem na poli operním je basbarytonista Adam Plachetka. Majitel jemně sametového a technicky vybroušeného hlasu, přesvědčivého herectví a osobitého výrazu si podmanil již takřka celý operní svět od Prahy po New York. O tom, že je výtečným mozartovským interpretem, mnohými považovaný za jednoho z nejlepších, přesvědčí letos mimo jiné i publikum festivalu Lípa Musica.

Mozart je pilířem Vašeho repertoáru a jste dnes považován za nejlepšího mozartovského pěvce ve svém hlasovém oboru. Čím Vás osobně hudba tohoto mistra nejvíce oslovuje?
Děkuji. Takový titul mě těší, ale zní až trošku arogantně. Je pravda, že s Mozartem trávím nejvíc času na dobrých adresách, ale v umění se – na rozdíl od sportu – těžko označuje nejlepší. V každém případě jsem nesmírně rád, že se můžu Mozartovi dlouhodobě věnovat. Zpívat jeho hudbu je radost. V minulé sezóně jsem absolvoval čtyři produkce Figarovy svatby za sebou, takže jsem od června do následujícího února vlastně nedělal jinou operu. Bál jsem se, že už Figara nebudu po té sérii chtít nikdy vidět, ale byl jsem sám překvapen, jak mě i poslední představení těšilo.

Je to prostě hudba, co se neoposlouchá.

O hudbě Mozarta se říká, že je ve své zdánlivé jednoduchosti a průzračnosti pro pěvce prubířským kamenem a odhalí veškeré nedostatky v technice. Vnímáte to stejně?
Je to tak. Dneska Mozartem skoro každý začíná, protože je všeobecně uznáván jako autor vhodný pro mladé hlasy. Já už mám dnes pocit, že pomalu přecházím do fáze, kdy se můj hlas potřebuje vyvíjet dál i v bel cantu, ale Mozarta se rozhodně budu nadále držet. Jednak mě baví a jednak je to dobrý hlídací pes, co upozorní na chyby, které se mohly stát jinde.

Jednou z Vašich klíčových oper je Don Giovanni. Od role Masetta jste se postupně dostal k Donu Giovannimu, který Vás kariérně katapultoval ve Vídni, až k Leporellovi, se kterým jste uspěl v newyorské MET. Která z těchto rolí je Vám nejbližší a proč?
Těžko říct. Na tuhle otázku odpovídám relativně často, ale správnou odpověď jsem ještě nevymyslel. Jsem rád, že už mám za sebou dobu, kdy jsem zpíval Masetta. Měl jsem pocit, že se ho nikdy nezbavím. Pořád se mi někde vracel a já už chtěl zpívat hlavní role. Nicméně mojí kariéře rozhodně prospěl a teď si na něj občas nostalgicky vzpomenu. Ze dvou hlavních je mi asi bližší Giovanni, kterého dělám už dlouho a častěji. Také mi více sedí hlasově. Ale zároveň jsem rád, že jsem si zazpíval i sluhu a párkrát se k němu ještě plánuji vrátit, protože role je to zábavná a možná komplexnější než Giovanni.

Vraťme se ještě ke šťastnému okamžiku Vaší kariéry – záskoku v Donu Giovannim ve Vídni – který je takřka učebnicovým příkladem nastartování umělecké dráhy. Být v pravý čas připraven na správném místě. Je toto v kombinaci s talentem, pílí, cílevědomostí a odhodláním klíčem k úspěchu?
Ten tehdejší záskok bych nazval spíše nastartováním zájmu médií. V naší branži nemusí jít nutně vlastní kariéra a mediální percepce ruku v ruce. V době, kdy se mi příležitost naskytla, jsem měl už slibně rozjetou dráhu a v té samé sezóně jsem už měl ve Vídni v plánu Figara i Guglielma v Così fan tutte. To samo o sobě jsem tehdy považoval za úspěch.

Je ale pravda, že by všechno asi šlo o trochu pomaleji, kdybych se tehdy jako Giovanni nezapsal. Zásadní změnu jsem ale přesto pozoroval v počtu článků a žádostí o rozhovory.

Takže abych to shrnul, kariéra by se mi zřejmě vyvíjela podobně, ale zřejmě by o mně nebylo tolik slyšet.

Mozart Gala / závěrečný koncert, 11. 11., 19:00, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec, Adam Plachetka – basbaryton; Pražští komorní sólisté, Radek Baborák – dirigent