Poslední dva díly Štafety byly věnovány Josefu Rybičkovi, dnes už i mně známému horolezci, který dokázal do posledního místečka zaplnit sál v radvanecké hospodě. Na besedě o velké cestě Čínou byl i Roland Schowald, se kterým jsme se U Mlejna sešli už o týden dříve.
Josefu Rybičkovi na něm přišlo zajímavé, že jako Němec vydržel v Čechách ještě více než dvacet let po válce, pak se vystěhoval a na stará kolena se zase vrátil a usadil ve Sloupu v Čechách.
Vyprávění začal tím, jak se vlastně seznámili jeho rodiče. Matka pocházela z Wuppertalu, pro nás velkého německého města ve spolkové zemi Porýní – Vestfálsko. Táta byl z Nového Boru, Haidy, ale kořeny rodiny Schowaldů se podařilo německému nadšenému genealogovi, shodou okolností bývalému starostovi Saarbrückenu, vypátrat až do roku 1620 a do Rochlic, dnes součásti Liberce.
„On se objevil u nás doma za dveřmi a měl hroznou radost, že vidí jméno Schowald na zvonku,“ popsal mi, jak se o minulosti svého rodu dozvěděl mnou dnes představovaný obyvatel Českolipska.
Psal se rok 1941, Evropa už byla druhý rok ve válečném konfliktu, když si šla budoucí paní Schowaldová po ulici ve svém rodném městě. Sama ráda hrávala na kytaru, takže zvuk klavíru vycházející z jednoho z barů ji zaujal. U hudebního nástroje seděl pohledný mladík v uniformě wehrmachtu se znakem harfy v klopě.
„Neměl žádné odznaky SS či lebku s hnáty!“ zdůraznil mi Roland Schowald. „Asi šlo o rychlou lásku, protože zanedlouho se narodil můj starší bratr. Máma to často komentovala prohlášením, že kdyby věděla, co ji bude čekat, nikdy by ten den nevylezla z postele.“
Světsky se vzali na radnici ve Wuppertalu, kostelní svatbu měli v Novém Boru. V roce 1943 začali spojenci Německo intenzivně bombardovat a Wuppertal byl jedním z jejich hlavních cílů, protože měl vždy významný chemický průmysl. Pro zajímavost, právě v tomto městě byl objevem acylpyrin. Goebbels proto nařídil, že ženy s malými dětmi se musejí vystěhovat k příbuzným do míst, kde se nebombardovalo. Tak se rodina na dlouhé roky ocitla na severu Čech, u příbuzných Bienertů, kteří vlastnili hospodu, dlouhá léta známou jako Národní dům.
Roland Schowald se narodil v roce 1944, devět měsíců po tom, co se za jeho maminkou zastavil tatínek. Porodník mu už tenkrát předurčil, že „ten už führerovi nepomůže“. V roce 1945 už měla celá rodina zabalených svých třicet kilogramů a čekala na příkaz k vystěhování. Jenže tenkrát přišel za Rolandovým otcem český předseda národního výboru v Novém Boru Taisler a řekl mu: „Arnošt, ty nikam nepojedeš, muzikanty tady potřebujem!“
V roce 1945, v centru dění
Rok 1948
1950
1956
„Tak táta maloval sklo a hrál. Máma byla nešťastná, protože chtěla zpět do Německa. Svou matku viděla až v roce 1956. Později mohla jednou za dva roky odjet do Wuppertalu a vzít s sebou vždy polovinu děti. Celkem jsme nakonec byli čtyři. Mám ještě dvě mladší ségry. Ale na mě to nikdy nevyšlo. Než na mě přišla řada, bylo mi čtrnáct a komunisti mě nikam nepustili,“ vysvětloval my Roland Schowald, jak se mu dařilo, či spíše nedařilo udržovat kontakty se svými pokrevními příbuznými z matčiny strany. Aspoň se v klidu stihl vyučit sklářem v Chřibské a nastoupit do Crystalexu.
V roce 1968 si dělal školení na mistra, jenže ho z něj vyloučili. Až příliš se angažoval během začátku okupace. Především jako rodilý mluvčí promlouval k vojákům východoněmecké armády, kteří se přes Varnsdorf vraceli domů. A na cestu jim přidával letáky, co si tady v Čechách o té jejich bratrské pomoci myslíme.
„Naprd jsem se a došel si na pasové zažádat o vystěhování,“ vysvětloval mi, jak jednoduché bylo pro Němce odejít z republiky. A to už byl ženatý s Češkou a měli tehdy tříletou dceru. Dlouho se nic nedělo a celá rodina se již smířila s tím, že zůstane v Československu. Přestože už předtím zůstala ve Wuppertalu jeho matka s nejmladší dcerou, Rolandovou sestrou. Pak najednou přišel dopis, že mají do tří dnů opustit republiku.