Vyprávěla mi kolegyně, jak dala dětem za úkol najít ve městě nějaké historické památky a popsat je. Některé takto označily bronzovou sochu dívky s příčnou flétnou, která zdobí prázdný prostor vedle Unionky. Na tuto historku jsem si vzpomněl, když jsem zamířil na rozhovor k Ladislavu Hlínovi, autorovi zmíněné sochy.
Žáci často vnímají umělecké památky jako staré. Nedochází jim, že krásné věci vznikají i v současnosti. Autor flétnistky mi potvrdil, že v Čechách moc svých soch neprodá, většina jde na vývoz. I českolipská socha byla darem, stejně jako bronzový obecní blázen v Novém Boru.
Kolem domu Ladislava Hlíny v Dolní Libchavě jsem jezdil několik let a většinou jsem si všimnul sochy rybáře s rybou v ruce. Když jsem tam v únorových mrazech mířil, lekl jsem se - rybář tam už není. Snad ne zloději kovů?
„Ne, je na zahradě, raději,“ uklidnil mě majitel.
Na úvod jsem se dozvěděl, že mu není neznámých několik předchozích účastníků naší Štafety. Lenka Jarošová, manželka brusiče skla Jana-Joopa Ruische, u kterého jsem byl o Vánocích, je dokonce sestra Ladislava Hlíny. S Karlem Kahanem, který mu štafetový kolík předal, se znají ještě z dob budování socialismu. „Karel Kahan se nějak dozvěděl, že bydlím v Kolíně nad Rýnem. Potřeboval oázu, když jezdil za rodiči do Amsterodamu.“
Ladislav Hlína v roce 1969 odejel na pozvání do Německa. Jak sám říká, odjel legálně, ale už v té době měl nelegální úmysly. Po absolvování sklářské průmyslovky v Kamenickém Šenově nebyl přijat na Vysokou školu umělecko – průmyslovou (UMPRUM). Nevymlouval se, že by to bylo z politických důvodů, prostě šlo vždy o školu, kam se hlásilo mnohem více studentů, než se jich přijímalo. To v Německu mohl studovat každý a záleželo pak na něm, jestli si najde práci.
Do Německa však nešel zcela na blind, na vysoké umělecké škole v Kolíně nad Rýnem už studoval jeho kamarád Pavel Martínek. Problém však byla němčina. Přestože matka byla Němka, po válce se tímto jazykem nedoporučovalo mluvit, takže byl úplným začátečníkem. Rok a půl pracoval v dílně na vitráže, aby se naučil jazyk.
„Pomáhali mi dobří lidé,“ tvrdil a zároveň zmínil německé městečko Rheinbach, v němž se po válce usadilo velké množství vysídlených obyvatel z Kamenického Šenova. „Při práci jsem měl možnost rozmyslet se, co chci studovat. Prošel jsem si třídy a oddělení. Ještě dost času bylo v prvním semestru, který byl společný. Pak padla má volba na kovové sochařství.“
Aby se jako student uživil, chodil často malovat portréty na hlavní třídu v Kolíně. O prázdninách jezdil například na Azurové pobřeží, do Saint- Tropez, nebo na Floridu, do Miami.
„Letenka tenkrát stála pár marek. Přiletěl jsem do Ameriky a tam mě už čekali kamarádi, které jsem znal z utečeneckého tábora v Norimberku. U nich jsem pak bydlel i s kamarádkou. Došel jsem si do jednoho hotelu, jestli by nevadilo, kdybych si tam rozbalil stojan a maloval. Nakonec jsem ležel u bazénu a mě volali, jen když se objevil nějaký zákazník. Navíc jsem měl za dolar oběd v jejich závodce,“ vzpomínal na své dvě studentské návštěvy Floridy Ladislav Hlína.
Největším koníčkem amerických kamarádů bylo potápění. A úspěšně nakazili i Ladislava Hlínu. Jezdili na ostrov Key West, který si před nimi oblíbil i Ernest Hemingway. Potápěli se v azurových vodách se zajímavými krátery, které vznikly, když bombardéry před přistáním vyhazovaly zbylé bomby. Lovili harpunami mořské okouny a barakudy, jezdili si doplňovat kyslík k benzinovým pumpám. Mnohými lidmi určitě vysněný život.
Pokračování opět za 14 dnů.
