Vyprávění o Ladislavu Hlínovi jsme přerušili v okamžiku, kdy ukončil studia na umělecké škole v Kolíně nad Rýnem (první díl naleznete zde). Po studiích zažádal o podporu a přemýšlel, čím by se mohl živit.
Na začátku sedmdesátých let byla řada studentů ještě naladěna revolučně. Vrcholily akce Frakce Rudé armády, která i mezi studenty umělecké školy měla své sympatizanty. Řada jich více diskutovala, než studovala. Ladislav Hlína však i po večerech využíval ateliéry a snažil se zdokonalit.
V té době ho oslovil jeho bývalý učitel a požádal o pomoc s prací na bronzových sochách. „On o mně říkal: Za tebe bych dal ruce do ohně, že z tebe bude dobrý umělecký slévač.“
Zmíněný učitel mu dal i tip na zavřenou slévárnu a z počátku mu pomohl i se zakázkami.
Samozřejmě mě zajímalo, jak bronzová socha vzniká.
1. krok – tvorba modelu v modelářské hlíně, v sádře nebo vosku.
2. krok – tvorba negativu
3. tvorba voskového pozitivu, tzv. ztracené formy – ztracené proto, že se při odlévání vypaří
4. tvorba formy z hmoty, která je ze dvou třetin tvořena antukou (ta dává modelu žáruvzdornost) a z jedné třetiny sádrou (ta zajišťuje soudržnost), forma se vypaluje až deset hodin a žáru osmi set stupňů
5. bronzová socha
V roce 1981 si Ladislav Hlína koupil v Německu domek. Hlavní byl přístavek o velikosti dvou garáží. V domě se před koupí vlastně ani nebyl pořádně podívat. Chytil se a dokonce mohl zaměstnat další lidi.
O deset let později ho na čas přestala práce bavit. Chtělo se mu cestovat. Chvíli pobýval na Floridě, také v Itálii a ve Francii. Nakonec si ho našla německá galeristka a přemlouvala ho, ať se znovu do tavení pustí. Mezitím byl několikrát v Čechách, rozhlížel se po okolí, rybařil. V roce 1992 koupil domek v Dolní Libchavě a přenesl si do něj i práci. Hořáky, vypalovací i tavící pec.
Jak už jsem napsal v úvodu, většina produkce z dílny Ladislava Hlíny míří na západ. I českolipská flétnistka má pět sestřiček a všechny jsou v Německu, jedna například u hotelu Petersburg v bývalém hlavním městě Bonnu. To novoborská socha má originální hlavu zdejší postavičky blázna Petráka. „Pokaždé, když jsem přijel, četl jsem mu v obličeji, jak stárne. Mám dobrou paměť na obličeje a nakonec jsem ho modeloval po paměti. Mimochodem: zemřel jako mučedník pod vlakem, když se vracel z Beřkovic, kam ho odvezli, když někoho obtěžoval,“ upřesnil mi okolnosti vzniku skulptury Ladislav Hlína.
Jedním ze snů Ladislava Hlíny bylo chovat pumu. Někde slyšel, že se dá ochočit jako kočka. Takže si po svém návratu do Čech pořídil velkou klec a pořídil si netradičního domácího mazlíčka. Nakonec mě ale mnohem více zaujal chovem poštovních holubů. Stali se jeho koníčkem už v dětství. V období, kdy chodil do tanečních, si dal pauzu. Vrátil se k nim opět v Německu, když si pořídil první dům, a pokračoval i později v Čechách. „Měl jsem dobré holuby z Belgie a Holandska, kteří létali od Atlantiku za jeden a půl dne. Ještě před deseti lety bylo podél potoka tady v Lípě osm chovatelů, teď jsem jediný,“ postesknul si na hobby, které s nástupem internetu asi nebude tím nejprogresivnějším. Nakonec i z tohoto důvodu jsme vymysleli, že pomyslný štafetový kolík našeho seriálu předáme Jaroslavu Česnohlídkovi, aby se naši čtenáři o tomto koníčku dozvěděli více.