Mám ve smečce tři psy a nejradši dám nažrat všem naráz

Její umělecký pseudonym je mírně zavádějící a svádí k tomu, abychom v ní viděli zejména bavičku. Tou je vpravdě geniální, pro mnohé tou nejlepší u nás, ale označit ji jen tak by byla škoda a zavánělo by to neúctou nebo slabou informovaností tazatele. Výčet činností, do kterých tato multitalentovaná dáma vkládá svůj um a energii, je totiž mnohem širší. Přiznám se, že jsem fanouškem jak jejího moderování, tak jejího herectví a v neposlední (a pro mě jako člověka, který miluje psaní, zásadní) řadě její textařiny a poezie.

Jak tak po sobě čtu ten úvod, říkám si, co to ještě po všech těch letech poslechu chvály na tvoji osobu s tebou může dělat. Myslím si, že nic. Jak to vlastně máš s přijímáním toho dobrého na tvou adresu a jak tě irituje, když je tomu naopak?
 

Dělá to se mnou hodně, Kubo. Hrozně mi to lichotí, možná mě to i trochu vzrušuje! A hlavně mi to dává sílu nezabalit kufry, jak se říká. Zvlášť teď, kdy jsem se ocitla z oči v oči klimakteriu, a současně jsem, asi i z jiných důvodů, pro všechny televize nepřijatelná. Sám dobře víš, že „kdo není v televizi, ten jako by neexistoval“, i kdyby byl sebelepší. A já si kdysi užila mediální pozornost, jako si teď vůbec neužívám to pěkně hutné zneuznání. Nebýt stand-upových představení pod hlavičkou Na stojáka, kam se snad ještě pořád chodí s touhou po překvapení a opravdové zábavě a ne jen na známé obličeje, které často nemusejí nic, fakt už se vrátím do školství. Ale chápu to; hodně příležitostí jsem si sama zkazila a hodně věcí jsem taky odmítla dělat, takže, jako vždy – mea culpa, mea maxima culpa.

Ve stand-upu nebo při moderování jsi často na věc sama. Psychická náročnost těch dvou odvětví je podle mě enormní, ale stejně tak těžké mi přijde psát text do hotových melodií. Kdyžmě občas někdo nazýval textařem, většinou jsem reagoval, že je jím pro mě ten, kdo vyhrává boj se slovní matematikou a dokáže ze své databáze poskládat do melodických linek s daným frázováním verše tak, aby se zdálo, že jsou psané lehkou tužkou, aby dávaly smysl a byly přenašečem emocí. Jsi v tom pro mě jednou z nejlepších. Musí ti to trvat dlouho. Neříkej, že ne...

Ne, opravdu ne; naopak! Myslím, že ten diktát rytmu a melodie ke mně tenkrát, prostřednictvím hudby Luboše Nohavici, přišel v pravý čas jako mana autorská i nebeská! Nechtěj číst mé ranně adolescentní epopeje o depresích, moje satirické dardy maloměšťákům nebo filipiky o komunistických volbách do Národní fronty... To až díky těm stylotvorným a dějonosným melodiím jsem pochopila, že poezie je vlastně matematika, že omezení nejsou vždycky na škodu a že mi vlastně prospívá, když se musím podrobit něčemu, co je silnější, než moje potřeba psát rýmovačky.

Máš ještě pořád autorskou euforii? Pocit radosti, když dopíšeš dobrou sloku nebo text?

No, zdali! Radost z poctivě vysezeného, dobře vysoustruženého vejce je pořád ta nejkrásnější odměna. Zvlášť s přibývajícím věkem, lépe řečeno s ubývající slovní zásobou a ubývajícím množstvím dosud nepoužitých slovních nebo významových spojení...

Co se hudby týče, jsi už řadu let obklopena těmi nejlepšími. Ať už šlo o spolupráci se skladatelem a klavíristou Lubošem Nohavicou nebo současnou sestavu Moody Cat Bandu, jedná se o českou muzikantskou extraligu. Je pro tebe důležité, že máš v zádech takovou sílu? Říkáš si, že když už skládáš kvalitu, chceš ji i hrát, nebo to tak osud chtěl a setkala ses vždycky s těmi, kdo umí...?

To je velká záhada, velká náhoda, velká pocta, nebo velké štěstí. Ale pravda je, že všichni ti hoši a muži jsou extra dobří, a přitom, stejně jako já, nejsou takzvaně slavní. Přičemž samozřejmě vím, že nezpívám zdaleka tak dobře, jak oni hrají. Ale snad je to baví, stejně jako mě. Kolikrát ani po sólu nenastoupím na sloku, protože se zkrátka zaposlouchám.

Ester Kočičková a Moody Cat Band, foto: René Jansa

Jak si holka z Klatov vlastně zvyká na velkou Prahu? Vracíš se tam ráda? Míváš sklony k sentimentu a vzpomínkám na dětství? Tři otázky v jedné, já vim...

Otázka 1: Po šestatřiceti letech? Stále bída, a čím dál, tím horší. Otázka 2: Po šestatřiceti letech? Stále bída, ale čím dál, tím smířlivější. Otázka 3: Malé dítě, malé město, velké sny – co budu českolipským vyprávět, že. Ovšem když jako bývalá vychovatelka pozoruju ty dnešní nebohé pražské frocky, říkám si jen – Zaplať bábu za Klatovy!

V autě nám teď běží spíš tvé nové věci, ale třeba včera při venčení psa hlava vyhodila „Řeka je náš samovar. Závoje par čpí nadějí...“ Ta píseň mě provází dlouho. Zněla nám doma (u rodičů) v kuchyni. Jde se nezeptat, ale neudělám to. Jak se díváš na dnešní Rusko?

Inu, citujme píseň dál – „Bruslíme vstříc velikým snům, bruslí i Bůh...“ A dneska bruslí hlavně Putin, ten speciální ruský Bůh. A kdo trošku zná lidskou typologii, jistě tuší, o co jde. Kdysi se mi dostal do rukou Kriminalistický sborník s portréty několika desítek bestiálních vrahů. Takto zapadlé oči jsou skoro polibkem jistoty! Navíc malá, sporá postava – kterou má ovšem i Zelenskyj – jenže to je šik chlapík a především má velký smysl pro humor, což nikdy žádný „gasudár“ neměl... Kubo, to jsou otázky! Takhle: Ukrajinku od Rusky poznáš v supermarketu vždycky, ačkoli obě mají duše hodně těžké a obě jsou svým způsobem trochu carevny... A dost už!

Kdybych se měl zamyslet nad tím, kdo ovlivnil moji tvorbu, pár jmen by zaznělo. Čí písně mávaly nebo mávají s tebou? Kdo ti způsobil nejvíc radosti nebo katarze? Nejmenovaný hlas z kapely tvrdí, že hudbu moc neposloucháš... Co bys mu vzkázala?

Ať se jde vycpat! Že neposlouchám hudbu? Když píšu text k nějakému jazzovému standardu nebo k jakékoli rockové či jiné „profláklotině“, co myslíš, že dělám? Sedím u počítače a pouštím si všechny možné a myslitelné verze té které písně, co jsou k nalezení! To nejsou hodiny, to jsou celé noci! No a když pak vysedím to pomyslné vejce a mám klid, pouštím si spíš, co mě uklidní, anebo hudbu taneční až extatickou, kterou nedokážu zazpívat – a proto ji ani netextuju. Třeba portugalské fado, indické mantry, španělské flamengo. A samozřejmě mám tuzemské textařské vzory, a těch je! Ovšem prvním a největším byl, což nikdy nepopřu, Jarek Nohavica, nositel Putinovy Puškinovy medaile. To jsou ty paradoxy.

Lidé z Českolipska už tě měli možnost několikrát zažít jako stand-up komičku i hudebnici. Zmínil jsem moderování. V jakém prostředí (lidsky, i z hlediska vnitřního nakrmení) se cítíš nejlépe? Vyhovuje ti ta pestrost, nebo bys občas něco „utlumila“?

Kéž by to nejen lidé, ale dokonce i diváci z Českolipska chápali stejně, jako už dneska já, a nezlobili se třeba, že půl hodiny z koncertu probíhá neplánovaný stand-up... Mám holt tři psy ve smečce, a když to jde, dám nejradši nažrat všem naráz. Pozor, při této příležitosti bych ráda pozdravila svou psí tchýni Kateřinu Kočkovou ze Sloupu, s jejímž psím synem Freudem alias Míťou jsem strávila krásných devatenáct let života...

Při koncertech v pauzách mezi písněmi publikum bavíš humorem, často spojeným s ostřejší interakcí. To, že se ti to daří, víme, ale otázkou, minimálně pro mě, zůstává, jak zvládáš ty přechody do přeci jen vážnějších (byť většinou nadhledu plných) písní. Říkáš si někdy, že by bylo jednodušší nebo pro tebe v něčem lepší to dát jako celek „na vážno“, nebo je ta emoční pizza pro tebe ten nejlepší „produkt“?

Ta emoční pizza – mimo jiné, krásný obrat, je pro mě přirozená, nikdy nevydržím být seriózní pani zpěvačka. Kuchařka jsem prý dobrá, ale obdobná. Není nad to smíchat dobře uleželý kozí sýr s bodrými, modrými kuličkami hroznového vína, a poté obé uložit nikoli na plát pizzového těsta, ale na plátek dobře vykynutého českého knedlíku, a vše nechat zapéci ve vyděšených reakcích místních zastupitelů, kteří nestihli přešaltovat! Samozřejmě vím, co znamená pojem cílová skupina, ale znám taky spoustu kolegů, co se v cestě za svou cílovou skupinou unudili k smrti.

Napadá mě toho pořád dost, ale časopis by musel vyjít tak nějak knižně, a proto poděkuju za rozhovor a půjdu se těšit na shledanou 24. června v lesním divadle ve Sloupu v Čechách. Měj se co nejlíp!

P. S. Žena se ještě ptá, jak je to teď v Práglu s vajazzlingem, jaké jsou ceny, jestli se tvůrcům daří, jestli to drží a tak vůbec... Nevím, jak jiná pražská děvčata, ale já si stále provádím vajazzling sama doma, takřka zdarma, s pomocí permanentních fixů a kobercové lepicí pásky.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

LUŽICKÉ LÉTO – Festival pro dobrou věc, 24.–25. 6., Lesní divadlo Sloup v Čechách, vystoupí: Ester Kočičková & Moody Cat Band, Pavel Dobeš, Kluk z Husovky, Divadlo Harmonika a Anička Horáková