Bylo těsně před desátou hodinou, říkal jsem si, že na místní střelnici mají asi nějaké závody.
Když jsem ale vyšel z poslední zatáčky z lesa, došlo mi, že tohle bude něco jiného. Přímo na cyklostezce stáli v několikametrových odstupech myslivci, kulovnice připravené ke střelbě. Lekl jsem se, že jsem jim vběhl přímo do honu, ale nevzpomněl jsem si, že bych někde zahlédl nějakou ceduli s varováním či zákazem vstupu.
Zeptal jsem se prvního ze střelců, co se děje. „Máme zaháňku,“ povídá, „a my tu stojíme, kdyby nějaké zvíře ze zaháňky uteklo.“
„No jo, ale tohle je veřejná cesta, a za chvilku tu začnou jezdit kolaři, chodí sem taky skateboardisti, mezi nimi dost dětí.“
„Absolutně nic se nemůže stát,“ povídá myslivec, „střílíme tímhle směrem.“ A mávl flintou přes zábradlí do polí, směrem k modře značené turistické stezce. Unisono totéž tvrdili i ostatní.
Moc mě nepřesvědčili, vždyť při honech přes všechna ujišťování každou chvíli dojde k nějakému neštěstí. Chvíli jsem rozpačitě postával u manušické kapličky a nevěděl, co dělat. Na jednu stranu to není moje věc, ale…
Upozornil jsem dva cyklisty, přijíždějící od silnice, aby jeli opatrně. Jenže jsem nepřišel kvůli hlídání, nemohl jsem tu stát věčně, a tak jsem zavolal na městskou policii do České Lípy, krátce vylíčil situaci a zeptal se, jestli je možno takto, bez jakéhokoliv varování zabrat veřejnou cestu, a jestli by myslivci neměli alespoň udělat nějaká bezpečnostní opatření. Strážník odpovídal nějak rozpačitě, ale slíbil, že do Manušic vyšle hlídku.
Ulevilo se mi a šel jsem si po svém. Asi za hodinu jsem byl hotov a vyrazil po silnici směrem k Častolovicím. Vtom před sebou vidím zástup myslivců, tentokrát v oranžových reflexních vestách. Hrklo ve mně, že jim jdu zase do rány. Část z nich za střelnicí utvořila rojnici a s křikem a za neustálé střelby zvolna procházela rákosím za autobusovou čekárnou na rozcestí. Střelba ze střelnice, střelba v okolí silnice, přidal jsem do kroku, abych byl co nejdřív pryč.
Ale ještě jsem musel předejít dvě myslivecké hlídky, které popocházely se zbraněmi v rukou přímo po silnici. Když jsem minul první, vystřelil někdo někde těsně za mnou, vzápětí z houští kus přede mnou vyrazil na silnici velký kanec, prokličkoval mezi dvěma protijedoucími auty a rozběhl se přes pole do kopce, směrem k vechtru u železniční trati.
Na chvilku se mi podlomila kolena, ty vteřiny, kdy jsem čekal na další výstřel, byly nekonečné. Naštěstí nezazněl.
Když jsem za dalších pár vteřin míjel ještě s rozklepanými koleny druhou z hlídek, otočil se na mne chlapík a pohodovým hlasem povídá: „Tak vám ty policajti moc nepomohli, co?“
Maličko jsem se vzpamatoval a ptám se, proč aspoň nevyvěsili na cyklostezce, v obci a na silnici v okolí honu nějaká varování. „Takový je zákon,“ povídá a zas ujišťuje, že se přece nemůže nic stát. Jeho odpověď jsem moc nepochopil, nevěřím, že by zákon varování nic netušící veřejnosti zakazoval. Připomínám nedávné neštěstí, když myslivec uklouzl, upadl, zbraň mu přitom vystřelila, a on zabil svou vlastní dvanáctiletou dceru, která byla s ním na honu. „Vůbec si nedovedu představit, jak to doma oznámil manželce a jak s tím bude dál žít.“
„To víte,“ reaguje, „taky sou mezi náma hovada. Ale každej si holt svou kulku musí ohlídat sám.“
Už jsem raději nic neříkal a otočil se k odchodu. Oddychl jsem si, až když jsem prošel pod viaduktem a od střelců mne oddělil vysoký násep novoborské dráhy.
PhDr. Miroslav Hudec