V Libchavě pod lipami jsem před lety rád dopisoval své deníkové zápisy. Na kole to bylo z Lípy coby kamenem dohodil a zbytek v pohodě vyklusal. Když bylo teplo, hezky se sedělo ve stínu stromů u dřevěných stolů. Když bylo hůře, zašil jsem se za růžek u vchodu, abych neprudil štamgasty svým intelektuálským okusováním tužky.
Hospodu s dnes již prozaickým názvem Libchava nelze minout při průjezdu obcí. Doslova vybíhá cyklistům vstříc a silnice tak před ní (směrem od Lípy) musí uhnout doleva.
Bohužel, přestože číšník je stále stejný, již není tak opečovávaná jako před lety. Když jsem ji pro sebe objevil, byla čerstvě vyspravená, vymalovaná, s novými záchody, dokonce i večer mohl hladový poutník vybírat z několika jídel. Tentokrát mě udivilo, že se zde ani v šest, ani v sedm nerozsvítí. Pravda, možná by světlo rušilo televizní hokejové utkání, ale nejprve jsem si myslel, že je restaurace zavřená, později na mě z šera šla depka.
Ale nechme diskusí o tmě, koukněme se do nápojového lístku. Ten jídelní s hermelínem, tlačenkou a klobásou vynechám. Nabídka piv opravdu potěšila. G 12 za 19 korun, Zlatopramen tmavý 11 za 17 korun, Zlatopramen světlý 11 za 15 korun (ten zrovna jako naschvál neměli a přitom jsem na něj měl takovou chuť), Březňák 10 za 14 Kč.
Nikdy jsem černý zlaťák nepil, a tak jsem šel do něj. Ve firemním půllitru se šlehačkovou pěnou vypadal nádherně. S chutí to bylo slabší. Levná, přeslazená kofola bez ledu. Asi tak by se nápoj dal charakterizovat. V dalším kole jsem si dopřál březenskou desítku. Na rozdíl od její silnější kolegyně mi nezpůsobuje problémy. Byla sice teplejší než ve většině českolipských hospod, nicméně my učitelé přírodopisu a chemie víme, že větší množství oxidu uhličitého otupuje chuťové senzory, a tak nám pak všechna sycená a studená piva chutnají stejně. Zkrátím to - bylo dobré, ani nebudu psát, kolik jsem jich nakonec měl.
Má společnice měla paradoxně non alkohol den, tak mohla vyzkoušet zbytek nabídky. Začala kávou, pokračovala čaji zn. Ahmad tea, které jí byly nabídnuty z dřevěné krabičky a servírovány ve značkových hrníčcích, se značkovým cukrem, značkovou lžičkou, sušenkou atd. Na závěr jí usměvavý číšník nabídl horkou čokoládu se šlehačkou.
A pojďme na záchod. Starej dobrej žlábek. Papír ani u mísy, ani v zásobníku u umyvadla, které bylo navíc na chodbě společné pro obě pohlaví.
Shrnutí: trochu mě mrzí, že libchavská hospoda už má asi to nejlepší za sebou. Na druhou stranu si čtyři kilometry za Lípou udržuje svůj vesnický ráz. To je paráda, když někdo vstoupí a pozdraví, pak odchází a zase pozdraví. Ty komentáře u fotbalu od chlapů v montérkách. Asi je na mně občas vidět, že jsem vlastně z dědiny, kde hostinský znal datum našeho narození a nalil nám až v ten pravý okamžik.