Film byl onálepkován jako skandální, pornografický či protifeministický, v některých zemích byly jeho projekce dokonce zakázány a to přesto, že většina kritiků nad ním nešetřila obdivem. Po téměř třiceti letech se tak dostává na plátna našich kin snímek, který si své označení "kultovní" rozhodně zaslouží.
Paradoxně tedy až dnes, kdy jsme na filmovém plátně zvyklí prakticky na cokoli, může mnohý divák s odstupem doby pochopit pravou podstatu příběhu. Příběhu, který je vlastně velice jednoduchý, skoro jakoby ani nebyl. Před očima pozorného diváka vyvstávají jen dva naprosto odlišné charaktery hlavních hrdinů. A to nejen proto, že jde o muže a ženu. Každý z nich totiž prožívá své osobní trauma, své zklamání a snaží se z něj po svém vymanit. Oba sice zvolí zdánlivě stejnou cestu - intimní a často velmi divoké schůzky v opuštěném pařížském bytě, ale jejich přístup k povrchnímu vztahu je naprosto odlišný.
Jak skvělý Marlon Brando, který zde vytvořil jednu ze svých nejlepších filmových rolí, tak mladičká Maria Schneiderová, jež v tomto filmu debutovala, zde sehráli dokonalý obraz vzájemné nekomunikace, sobectví a odcizení. Jejich bravurní výkony jsou umocněny skutečností, že obsah filmu, charaktery postav a jejich jednání vznikaly postupně až během natáčení. Scénář předepisoval jen letmé obrysy, které herci s režisérem (a za vydatného přispění kameramana Vittoria Storara) postupně dotvářeli.
Bravurně natočené dílo se tak stává meditací o lidském sobectví a nekomunikaci, o neschopnosti porozumění druhému člověku. Je to sice meditace místy naturalistická, ale strhující probouzenými emocemi.
Film Poslední tango v Paříži uvede v pondělí 10. září 2001 Filmový klub v kině Crystal.