Kterak studenti Gymnázia Česká Lípa navštívili představení Českolipského divadelního podzimu Jídelna aneb Vařím, vaříš, vaříme... v Jiráskově divadle.
Musím vidět všechno, u čeho je napsáno „inspirováno Orwellem“? Ano, rozhodně! A právě proto jsme se s Dominikem vydali na představení „Jídelna aneb Vařím, vaříš, vaříme...“. Museli jsme se jít podívat, jak se pražskému divadlu KUK! podařilo sloučit neslučitelné, tedy jídelnu a Farmu zvířat (tu od Orwella samozřejmě, v téhle jídelně nemají zvířata co dělat). Podařilo se jim s představením postoupit na Jiráskův Hronov, obstáli však u mě, mlsného teenagera?
Na začátku představení jsem byla celkem překvapená, když si přesně vedle mě sedla usměvavá slečna a popřála mi hezký večer. Bylo to překvapivé, divadlo bylo poloprázdné a my jsme seděli jedno místo od kraje. Ve chvíli, kdy začalo představení, se však všechno vysvětlilo. Další usměvavá slečna vyšla ze zákulisí na jeviště a začala hlásat pravdy, na něž jí ta moje usměvavá slečna i pár dalších usměvavých slečen od jiných lidí začaly vášnivě a křikem odpovídat.
Hra pokračovala stejně dynamicky jako začala. Prvně nezávadná závodní jídelna, kde se úkoly dělí rovným dílem, všichni si pochlebují, chválí se a ve společnosti nefunguje téměř žádná hierarchie. Každá zásluha se musí náležitě ocenit a za každé pochybení mohou výhradně vnější okolnosti. Bylo naprosto fascinující, s jakým zápalem, disciplínou a odhodláním se lidé vrhali do práce. Jenže pokud znáte farmu zvířat nebo máte alespoň základní historický přehled, už jste čekali na jedno, na to, až toho všeho někdo začne využívat.
To se samozřejmě stalo, vždycky se to v podobném režimu stane, a proto oceňuji, že na to hra upozorňuje. Byla od začátku udělána velmi sebeironicky, kuchaři s falešným nadšením pro dochucování polévek, členové týmu, pro které je čest být jmenován hlavním uklízečem na place a zbavit se pro dobro společnosti svých platových odměn. Postupem času se z člověka stává stroj, který má jen sloužit pro dobro společnosti.
Vydala jsem se na představení s Luckou, co psala o Biografu a s Dominikem, se kterým jsme minule psali „Rande na Spalovači“ a musím říct, že se mi zdálo, že jsem byla jediná, kdo tu sebeironii prokoukl, nebo oni ji teda nejspíše prokoukli taky, ale asi se jim nezdála tak geniální jako mně, těžko říci. Každopádně jsme se shodli, že mě to pravděpodobně bavilo z nás tří asi nejvíc.
Za mě to bylo povedené představení, které upozorňovalo na možná politická rizika a díky organizátorům, že ho pozvali do Lípy! Dominiku?
Jídelna aneb Vařím, vaříš, vaříme… Když jsem poprvé přečetl tenhle název, hned mě hra zaujala. Když jsem začal číst, dozvěděl jsem se, že to je představení na motivy Orwellovy Farmy zvířat, a to můj zájem ještě prohloubilo. V tu chvíli jsem měl jasno, co budu dělat ve středu večer. Tentokrát se pokusím přeskočit hromadu blbostí, kterými jsem se zabýval minule, a popsat trochu dílo a neházet jen vtípky všude okolo.
Tentokrát jsem se jako gangster necítil, protože jsem byl příliš líný vzít si svůj oblek, a tak jsem si vystačil jen s košilí a motýlkem.
Přejdeme pomalu k začátku představení. Idea, která mě opravdu zaujala, bylo zakomponování herců do publika, takže když „hlavní kuchařka“ začala na pódiu pořvávat nějaká ta jídelnická hesla, tak ji herci svědomitě odpovídali. Fakt, že vedle vás začne někdo křičet, když to nečekáte, zas tak super nebyl, ale co už.
Postupem času se vám začaly lehce nastiňovat postavy a prostředí. Ocitáte se v jídelně, kde vše je, jak má být a všichni se očividně mají rádi. Potom si ovšem mezi sebou zvolí dva zaměstnance, kteří by ostatním měli šéfovat. Sledujete, jak se z příjemného prostředí pomalu stává totalitní režim. Jediné, na čem záleží, je výdělek a rychlejší výdej. Myslím, že v tomhle se najde spousta lidí. Nechci ovšem prozradit úplně všechno. Teď se spíše přesunu k celkovému dojmu z představení.
Co se týče práce s kulisami, té se nedá nic vytknout, je vidět, že i s omezeným počtem kulis se dají udělat celkem originální věci.
Myslím, že hereckým výkonům se nedá nic vytknout. Samozřejmě po Spalovači mrtvol byla laťka nasazena dosti vysoko, ale i tak jsem s ničím neměl zásadní problém. Ovšem zpracování příběhu se mi bohužel zas až tak nelíbilo, přišlo mi celkem nudné a předvídatelné, to ale není zas takové mínus, protože to se od inscenace inspirované Orwellem dá asi očekávat.
Každopádně mě toto představení opravdu moc nezaujalo, na rozdíl od většiny lidí, kterých jsem se zeptal na názor po představení. Je dost možné, že to bylo způsobeno pivem, které jsem do sebe nalil těsně před začátkem. V tu chvíli jsem moc nevnímal divadlo, ale spíše jsem přemýšlel na plešatou hlavou Marka Vašuta, který vsadil na Prostenal.
Takže co jsem si z toho večera odnesl? Za prvé nikdy, ale opravdu NIKDY do sebe neklopte pivo před představením. Za druhé dávejte si pozor, co se děje okolo vás na pracovišti, velmi jednoduše se může vše zvrhnout a brzo nad vámi bude mít kontrolu pán s knírkem, a tím nemyslím Chaplina… A do třetice všeho dobrého a zlého, v autobuse na cestě domů jsem se od dvou dohadujících babiček dozvěděl, že Květy jsou kvalitnější čtení než Blesk pro ženy. A co jste se ve středu dozvěděli vy?