S nekompromisní sondou do života současných třicátníků přišel na Českolipském divadelním podzimu Divadelní spolek Ještě ne!. Hra Solitaire.cz/sk vypráví o čtyřech lidech, kteří sice bydlí na stejném patře, ale míjejí se, jako by jeden pro druhého téměř neexistovali. O důležitosti komunikace, povahách herců a úloze divadla v dnešním nekomunikativním světě jsme si povídali s režisérkou představení Michaelou Doležalovou.
1. Hra je o čtyřech lidech, kteří nejsou schopni spolu komunikovat. Potkáváte takové lidi ve svém životě?
A kdo ne?
2. Vidíte v některých postavách ze hry nějaké osobní rysy herců, kteří je hrají?
Říká se, že když je inscenace dobře obsazená, není už třeba režisér. Asi na tom něco pravdy je, ale nás by to nebavilo. U nás byl od začátku záměr úplně jiný. Jsou tady krásné herecké party a bylo by škoda toho nevyužít k práci s rolí. Dala jsem hercům volnou ruku k tomu, aby si řekli, jakou postavu by chtěli hrát s doporučením, aby zvolili záměrně opačný charakter, než jaký kdy hráli.
Pak následovalo více než půl roku hereckých zkoušek. Z “puťky” se stávala sebevědomá žena, energií sršící slečna se učila pracovat s jemnější a jakoby podehranou polohou, z ředitele školy se postupně na jevišti stával sociopat, jen představitelé Hlav to měli s tomto ohledu snazší. A když nám někdo pochválí obsazení s tím, že věří, že jsou představitelé rolí tací, jak je hrají, mám za ně fakt velkou radost.
3. Problémy v komunikaci jsou velmi často diskutovaným problémem současnosti. Myslíte, že právě divadlo je dobrým lékem.
Jestli lékem, to nevím. Tak velké ambice divadlu nepřisuzuji. Přesto nějaké zásluhy konkrétně vidím. Už jen to, že spolu lidi divadlo hrají, je dobrý způsob, jak být spolu a to je hned první příležitost ke komunikaci. Navíc, když jsou tak povahově rozdílní jako v našem souboru… Když přijdou diváci na představení, museli se předem domluvit, mají pak společný zážitek z divadla a je tu hned další možnost si o tom popovídat. Nebo jen spolu mlčet. To je taky způsob komunikace. Je tu i možnost potkat nové lidi. Ideální k tomu jsou právě divadelní přehlídky či festivaly, jako je ten váš.
4. Váš spolek vznikl jako pokračování divadelního semináře. Zůstali v něm stále ti samí lidé nebo se herci obměňují?
Náš spolek je poměrně dost otevřený. Někdo přichází, někdo odchází. Jako v životě. Stává se, že to, co od našeho souboru očekávali, si odžili a jdou zas dál. Nebo si založili rodiny, našli vysněnou práci a jejich priority jsou jinde. Nebo si dají rok, dva přestávku a s novou chutí se vrací. Několik nových členů letos přišlo. Hrají zrovna ti, kdo mají chuť a udělali si na to čas. To jsou dvě důležité podmínky k tomu, aby mohlo představení vzniknout, a aby to fungovalo.