Téma manipulace a šikany je v dnešní době bohužel hodně aktuální. A právě tomuto tématu se rozhodli věnovat mladí herci z pražského Divadla Kuk! ve svém představení Jídelna aneb Vařím, vaříš, vaříme. Jak říká režisérka představení Ivana Sobková, herci si toto téma vybrali sami a v průběhu zkoušek velmi aktivně zasahovali do toho, jak bude výsledné představení vypadat. Letos s tímto představením reprezentovali ČR na mezinárodním divadelním festivalu v Monacu.
1. Představení jsem měla možnost shlédnout na loňském Jiráskově Hronově a překvapilo mě, jak tísnivý pocit jsem měla po jeho skončení. Proč zrovna téma šikany a uplatňování moci pro tak mladý soubor?
Téma se rodilo a zpřesňovalo hodně dlouho a vycházelo ze samotných herců. V jejich věku prochází prvními pracovními zkušenostmi, na prahu své dospělosti zjišťují v pracovní i osobní rovině na vlastní kůži, že svět není ideální a lidé jsou různí... a očekává se, že budou silní a v tomto světě se ctí obstojí... Myslím, že z toho důvodu je to pro ně velmi silné téma.
2. Když si vezmu téma, kterého se hra týká, proč jste jej zasadili do prostředí školní jídelny, která na mě zrovna nepůsobí jako soutěživé a agresivní prostředí?
Školní jídelna je pracovní prostředí a kolektiv jako každý jiný, fungují tu organizačně i lidsky stejná pravidla... a navíc toto prostředí každý dobře zná. Když jsem přišla pokusně s tímto prostředím, vyvolalo to neuvěřitelné množství vzpomínek, historek a emocí z vlastních zkušeností... Při prvních úvahách také hrálo roli to, že
Máme tu „strávníka“, pro kterého se to vše přeci v zájmu bohulibé myšlenky zdravého a pestrého stravování děje, ale kterého je možno si velmi snadno vzít také jako rukojmího. Jsou tu nadřízené kontrolní úřady, které mohou být snadno přetaveny manipulátorem do mocného vnějšího nepřítele, proti kterému je třeba se semknout a nejít proti kolektivu, ačkoli s něčím nesouhlasím... nápadně to vše začalo připomínat totalitní praktiky... a v té době se mi do ruky dostala i kniha Psychologie komunismu, která se stala také velkou inspirací pro jednotlivé situace.
3. Mluvili vám herci v průběhu zkoušení hodně do toho, jak by představení mělo vypadat?
Jde o skupinu odchovanou dramaťákem, známe se už opravdu hodně dlouho a vždy pracujeme jako tým (jak by řekl Karel Císař: „Tady není nějaké nahoře nebo dole...“). Všichni přichází s nápady, každý vnese svůj díl. Je to opravdu kolektivní tvorba. Na režisérovi je, aby společné hledání směřoval, inspiroval novými podněty a pohledy na věc, v poslední fázi vybíral z možností nejvhodnější varianty pro vyznění celku a hlídal rytmus a celkový tvar...Na tomto konkrétním představení jsme pracovali přes dva roky. Na počátku bylo téma, se kterým skupina sama přišla – extrémismus a manipulace s lidmi. Hledali jsme formou etud různé situace a prostředí, kde se toto téma objevuje, kde s ním mají účastníci osobní zkušenosti, i situace „kam by se to v budoucnosti mohlo zvrtnout“. Téma je to opravdu široké, měli jsme tedy mnoho nesourodého materiálu a dlouho jsem přemýšlela nad formou, která by vše sjednocovala.
Zároveň mi bylo jasné, že pokud se podaří vytvořit příběh konkrétních lidí a jejich konkrétních osudů v tomto prostředí, bude výpověď silnější. Napadlo mne použít geniálně vtvořené archetypy z Orwelovy Farmy zvířat a zasadit je do běžného reálného prostředí. Společnými diskuzemi a zkoušením vznikla prvotní dějová linka, kterou jsme etudováním a improvizacemi postupně čistili a zpřesňovali.
4. Na konci letošního srpna jste s touto hrou reprezentovali ČR na mezinárodní divadelní přehlídce Mondial du Theatre v Monacu. Jak jste se na přehlídku dostali a jaké si odtamtud odvezli zážitky?
Na Světový festival v Monaku nás doporučilo české středisko AITA/IATA a organizátoři si na základě referencí a DVD naše představení opravdu vybrali. Měli jsme možnost zažít jen část festivalového dění (resp. 4 dny a vidět asi 8 představení). A co jsme si odvezli? Poznání, že všude je dobré i špatné divadlo :-)
5. Všimla jsem si, že se hodně angažujete v zahraničí a hodně jezdíte hrát mimo ČR. V čem je zahraniční publikum jiné než to české?
V základu se asi nedá říct, že zahraniční publikum je jiné... bývá vstřícnější (ale mnohdy je to spíše společenská hra), komunikativnější (zájem o jinou kulturu, podmínky, způsoby práce... ale to také není pouze divadelní specifikum mezinárodních setkání) a živější (což je dáno temperamentem různých národů)... Pro mne jako režiséra bylo v poslední době asi největším zážitkem květnové setkání s mladými divadelníky 16-26let v italské Campagni v rámci projektu ERASMUS. Měla jsem možnost týden pracovat se skupinou mladých lidí z Itálie, Litvy, Lotyšska a České Republiky... většinou zvyklými pracovat přísně režijním přístupem, plnit přesně zadané instrukce. Po prvotní nedůvěře k formě společného přemýšlení, hledání a zkoušení se najednou vyloupnul příběh, ledy se prolomily a vzniklo drobné představení, které sami účastníci/herci oceňovali za to, že je to jejich vlastní výpověď. Měla jsem ohromnou radost, že to funguje :-)