Koukám na televizní reportáž z té naší české zimní kalamity. Záběry odněkud z Budějovic či odkud, občané se tam bouří proti špatné údržbě chodníků. Reportérův vzrušený hlas ilustruje snaživá činnost muže ve vaťáku a ušance. Lopatou uhelkou nabírá z multikáry sůl po kilech a zručně ji vrhá do okolních závějí, pod kola zavátých aut a snad i pod nohy nečetných chodců. A pak že prý se sůl podle příslušného předpisu má používat jen výjimečně a rozhodně ne, je-li sněhu více než jeden, dva centimetry. A nejen proto, že je to neúčinné. Po tomhle dopuštění tu asi moc živého nepřežije. Ostatně ani neživého, takováhle koncentrace žíraviny by rozpustila i žulu, natož mikroskopickou tloušťku automobilových plechů. O ostatních škodách nemluvě. Soustředěný, vážný výraz sypačův však nepřipouští pochyby o bohulibosti vykonávaného díla. Je možné, že ještě nikdy, ani omylem nestrčil třeba i maličko odřený prst do slánky na stole? Tu nepříjemně štípavou zkušenost mimochodem teď dnes a denně zažívají naši čtyřnozí kamarádi.
Ještě před začátkem zimy jsem měl spolehlivé, pevné, skoro nezničitelné turistické boty. Vydržely všechno. Desítky a stovky kilometrů pěších túr, po silnicích i cestou necestou. Vydržely i horskou dovolenou ve slovenských Roháčích, šplhání po skalách, srázech, kamenitých stezkách, opakované promáčení za prudkých tatranských lijáků, prodírání mokrou trávou a klečí. Vydržely cesty mokřinami a blaty. Nevydržely prvních pár dnů zimní údržby v naší slepé ulici na konci města, kudy projedou sotva dvě, tři auta za hodinu. Posyp se tvářil jako písek, ale nějaký zvláštní. Ulice pod ním mokvala i za desetistupňových mrazů, zatímco okolní „neošetřené“ chodníky byly suché. Když v botách začalo čvachtat, podivil jsem se. Stačila zběžná prohlídka a bylo po údivu. Podrážky vpředu odlepené, jako by ohlodané, na dolní části jednoho ze svršků prasklina s roztřepenými, drolícími se okraji. Sbohem, boty kamarádky. Zbývá otázka, jestli ještě tak dobré seženu. A také, komu poslat účet.
„Doufám, že nesypete solí“, ptám se po nepříjemné předchozí zkušenosti opatrně muže, sestupujícího s plnou lopatou po schodech proti mně. Ve slabém světle pouliční lampy a při svém pomalém slepnutí nerozeznávám dobře její obsah. „Ne, to je písek“, odpovídá. Přece jen radši přecházím na čistý, neposypaný sníh a zřejmě dobře dělám. Za hodinu schody tečou. Ani nechci provokovat dotazem, zda by pro zájemce nemohly zůstat některé nejzákladnější trasy neposypané, ale jen protažené. Rád bych se za to vzdal práva na „ošetřené“ chodníky a další komunikace.
Dávno již tomu, co jsem při obdobné příležitosti zmiňoval jednu historickou drobnost. Když římský vojevůdce Scipio mladší, zvaný Africanus v roce 149 před naším letopočtem konečně dobyl Kartágo, nechal je srovnat se zemí a trosky posypat solí, „aby zde již nikdy nemohlo vyrůst žádné město“. Sůl tehdy nebyla nad zlato, nýbrž symbolem smrti. Ostatně ani moderní lékařská věda se k této chemikálii nestaví nijak zvlášť nadšeně. Obezřetně nabádá, aby se s ní co nejvíce šetřilo. A já bych dodal, že to neplatí jen v dietologii.
Pozn. editora: i mé botky se mnou v posledních letech dvakrát prošly Roháče a jiné hory, letošní českolipskou zimu však zřejmě nepřežijí.
