Před jedenácti lety jsem se spolu se svými studenty zúčastnil jako dobrovolník odklízení následků povodní. I letos se chystá mnoho mladých pomoci. Vytáhl jsem proto svůj starý deník a dělím se o zkušenosti, ať vědí, do čeho jdou. Pláč, vděk, vyčerpání, znechucení, to všechno je čeká.
20. 8. 02 - úterý
Noc byla marným bojem s komáry. Ani nevím, jestli jsem vůbec spal. Ve spacáku bylo vedro, mimo spacák jsem byl snadným terčem. V polospánku jsem kolem sebe rozprašoval repelent, ale moc to nepomáhalo.
Když konečně nastal pravý čas na vstávání, vyběhl jsem si do konzumu pro mléko a snědl dovezené rohlíky s paštikou.
Na dopoledne se sešlo dostatek pomocníků, takže jsme měli chvílemi strach, jestli na nás zbyde nějaké nářadí. Iniciativně jsme se vrhli na vyklízení jednoho ze sklepů. Vynesli jsme desítky sklenic s kompoty a nakládanými okurkami a odvezli je na hromadu k silnici. Vytrhali jsme dřevěné police, které se již pokrývaly plísní. Pak jsme hráběmi, motykami a lopatami dobývali bahno z podlah. Nakonec jsme celý sklep vystříkali vodou.
Po zbytek dopoledne jsme z jedné garáže a z bahna vyprošťovali cirkulárky, mopedy, desítky plechovek s barvami i oleji, potřebné i nepotřebné součástky k různým strojům. Obzvlášť chutné byly nejvyšší regály. Stačilo předmět nevhodně uchopit a již nám po zádech stékalo jemné, slizké bahno s žížalami těžko uvěřitelných rozměrů. Bahno bylo všude - za krkem, v holínkách, v rukavicích (tam vždy společně s deckou potu). Kola, lyže, kolečkové brusle.
Také jsme se začali rozkoukávat. Byli tady domácí, jejich více než čtyřicetiletý syn, jenž si v levé části domku chtěl vytvořit letní byt. Několik místních chlapů, kteří se většinou oslovovali křestními jmény a byli důchodového věku (jeden byl generálem ve výslužbě). Dvě ženy neustále dokola omývající nádobí u dvou škopků pod ohnutým ořešákem. Hasič uvolněný z Kaučuku Kralupy, učitel zeměpisu a tělocviku s moravským přízvukem, civilkář vykonávající svou službu v Chvatěrubech. A my - učitelskej (nikdy se mě nikdo kromě starosty nezeptal na jméno) a tři osmnáctiletí kluci z České Lípy (jako nejmladším jim všichni říkali prostě kluci a věděli, že někdo z nich se na zavolání otočí a pomůže).
Pán domu nám na verandě ukazoval zazděný kámen, kam při povodni v roce 1890 sahala vodní hladina. Tentokrát byla o neuvěřitelných dva a půl metrů výše a dosahovala až k prvním taškám. Samozřejmě se každé svačinové, pivní i kouřové přestávky využívalo k tomu, aby se filozofovalo o funkčnosti vltavské kaskády či proč tento dům vydržel a všechny za ním buď nejsou vůbec či z nich zbyly zanedbatelné fragmenty. Také se vtipkovalo: všechny pobavilo, když na protější straně přistála rekreační chata na pozemku, z něhož před několika dny odplula ta původní.
Každá přestávka byla rovněž záminkou k vydrhnutí si rukou mýdlem, roztokem Sava, jarem, postříkání se jodisolem či septonexem. Ať se člověk snažil sebevíc, oděrek přibývalo. Mluvilo se o hasiči, který se o den dřív rýpnul lopatou a teď už má mokvající puchýře, z nichž vytéká hnis a krev.
K obědu jsme měli svíčkovou od minulého dne, ženské nám navíc udělaly pár vdolků.
Po obědě jsme chvíli pomáhali u jiného domku, kde se majitel potřeboval prostříhat a prořezat do objektu zavaleného stromy a ovinutého pletivem. Prý tam jsou ještě zavřené slepice (uklidňoval jsem ho, že minimálně jedna přežila, neboť jsem ji viděl ráno snášet vejce u vedlejších vrat). Když jsme se konečně dostali ke dveřím, přiřítil se nasupený hasič, že do objektu je zakázaný vstup. Místo pletiva obehnal dům červenobílou páskou. Následovala hádka podobná určitě tisícům jiných z posledních dní. Na jednu stranu práva majitele („Je to moje, a tak si to na mě klidně může i spadnout.“), na druhou stranu bezpečnost občanů, kterou hájil hasič („Kdybych tady nebyl, tak tam stejně nemáte pro co jít, včera jsme odsud vyháněli deset cikánů ... a vy na mě teď řvete.“). Nakonec to dopadlo více méně nerozhodně. My jsme se stáhli k původnímu domku, do kterého nás poslal starosta, hasič dělal, že nic nevidí, a majitel se dál pokoušel dostat pro zbytky nářadí ve SVÉ dílně.
Večer jsme si podle instrukcí kuchařky ohřáli konzervy, provedli hygienu a ke stánku vyrazili spíše proto, aby bylo co dělat. Pili jsme limonádu se dvěma řidiči tatrovek, které sem poslal zaměstnavatel z Chlumce nad Cidlinou. Slibovaných dvacet vojáků stále nedorazilo, takže jsme si užívali soukromí naší školky.