Před jedenácti lety jsem se spolu se svými studenty zúčastnil jako dobrovolník odklízení následků povodní. I letos se chystá mnoho mladých pomoci. Vytáhl jsem proto svůj starý deník a dělím se o zkušenosti, ať vědí, do čeho jdou. Pláč, vděk, vyčerpání, znechucení, to všechno je čeká.
19. 8. 02 – pondělí
Odjel jsem do práce, kde jsem si pustil internet. Našel jsem několik telefonních čísel, která mi mohla posloužit. Nejprve jsem zatelefonoval na krizové centrum Ministerstva školství. Nabízel jsem se, že pojedu kamkoliv jako pedagogický dozor k dětem ze zaplavených oblastí. V úspěšnost jsem moc nevěřil. Také bych v takové situaci své děti poslal spíše k příbuzným než do neznámého prostředí nějakého internátu či postpionýrského tábora. Každopádně si operátorka vzala moje telefonní číslo.
Velice užitečně vypadala burza dobrovolné pomoci na serveru centrum.cz . Anonymně jsem se tam nahlásil jako dobrovolník nabízející pomoc s dětmi a manuální práci.
Do třetice jsem zavolal do krizového centra mělnického okresu. Tam mi velice akčně nadiktovali čísla mobilních telefonů starostů nejpostiženějších obcí s tím, že oni budou nejlépe vědět, co a kdo je potřeba.
První dva starostové měli obsazeno, spojení jsem navázal až s představitelem vesničky Chvatěruby, o níž jsem do té doby nikdy neslyšel.
Představil jsem se jako učitel, který by rád pomohl při jakékoliv činnosti. Navíc jsem byl ochoten sehnat další podobně odhodlané a přivézt nějaký materiál. Pan starosta mě potěšil, protože o mě a o další dobrovolníky nepokrytě projevil zájem. Skutečnost, že zjišťoval, jak rychle jsme schopní přijet, nasvědčovala užitečnosti mé mise. Nejvíc jsem se totiž bál, že mé pomoci nebude potřeba, budu se muset dívat, jak se lopaty chápou jiní a na mě žádná nezbývá.
Okamžitě jsem začal shánět někoho, kdo vyrazí se mnou. Ačkoliv jsem se domníval, že stejně nadšení jako já jsou i ostatní moji přátelé, nepotvrdilo se to. Chvílemi jsem měl pocit, že asi nejsem úplně normální. Nakonec se o mé cestě do Chvatěrub dozvěděli moji studenti a do hodinky jsem měl auto plné.
Zbylý čas před odjezdem jsme dávali dohromady proviant. Přesně, jak to radí dobrovolníkům Adra - s sebou: pitnou vodu, jídlo minimálně na den, karimatka, spacák, toaletní papír, Savo, hygienické potřeby, rukavice.
Vyrazili jsme ve tři hodiny odpoledne vybaveni školní mapou s měřítkem 1:100 000, o Chvatěrubech z nás neslyšel ani jeden. Jejich poloha v těsném sousedství Vltavy dávala tušit, co se zde asi odehrálo.
Cesta do Mělníka byla bez problémů. Ty nastaly až za ním. Nejprve uzavřená část silnice - zbytek byl součástí jezera, později několik omezení rychlosti kvůli podemleté silnici či narušené statice u silnice stojících domů. Trochu jsme kufrovali v Nelahozevsi. Starý most byl úpně uzavřený, na nový most byla auto vpouštěna jednotlivě, aby celkové zatížení mostu o moc nepřesahovalo dvanáct tun. Hned za mostem jsme viděli zřícené domy ve Veltrusích a jejich obyvatele, jak pijí kafe u stolku před ruinami. Podobné obrázky jsme mohli sledovat i v okrajové části Kralup nad Vltavou.
Když jsme vjeli do Chvatěrub, přišlo nám zprvu divné, že stojí. Člověk masírovaný televizí čekal vesnici srovnanou se zemí, kouř z trosek, obyvatele pomalu se ploužící ve vaťáku o tři čísla větším. Místo toho v jedné zahradě skotačily děti u bazénu, v jiné si šedesátiletý muž sklízel ze stromu švestky. Nalezli jsme obecní úřad a nahlásili se starostovi (trénovaný, ale utahaně působící pětačtyřicátník, rozhodný, stále tak trochu před výbuchem). Přivítal se s námi, během pěti minut nám na mapě ukázal, kde budeme spát a kde budeme pracovat. Prý brzy přijede armáda a bude líp. Místní už prostě nemohou, už makají týden. Poděkoval za ochotu pomoci a zavolal do mateřské školky, našeho přechodného útulku, že nám mají dát oběd, i kdybychom nechtěli.
Ve školce se nás ujala správcová utínající příval slov snad jen ve spaní. O obědě s námi nediskutovala, představila nám místnost, kde jsme si měli uložit věci a později i znavená těla. Snad jsme působili důvěryhodně, protože nám dovolila přístup do všech sektorů zařízení - to bylo důležité obzvlášť u záchodů, protože do těch dětských se ze stoje nedalo trefit a vsedě zase nebylo kam dát nohy.
Pracovně nadržení jsme do sebe naházeli svíčkovou z konzervy, navlékli si montérky a holínky, zastrčili do batohu rukavice a vyrazili jsme k vodě. Prošli jsme kolem kostela, obešli několik upravených domů. Pak jsme se začali blížit k řece, nejprve jsme viděli jen domy, z jejichž sklepů se odčerpávala voda, pak jsme viděli domy, na nichž mokré zdivo dosahovalo do výše jednoho metru. U Vltavy nás přešel humor - totální zkáza. Nemůže to zprostředkovat žádné médium. Jen útržky pohledů, které mi nějak uvízly v paměti - brusle na stromě, dopravní značka s přivázaným kolem, fotbalové hřiště a na něm převrhnutý kamión, autobus Neoplan plný bahna, slepice pohybující se pod náporem larev much, stovky ohnutých stromů ověšených jak vánoční stromky odpadky všeho druhu. Před tím vším cedule: Chráněné území - Přírodní park Chvatěruby. Nejstarší část obce - domky přímo u Vltavy. Zůstal stát jen jediný a k tomu jsme zamířili. Silnice byla stále ještě pod vodou, takže jsme museli projít rozvalinami několika obydlí.
„Dobrý den! Nás posílá starosta, že vám máme pomoci,“ říkám důchodci, který jen v trenýrkách škrábe lopatou bahno.
Nic, muž se ke mně ani neotočil.
Zvyšuji hlas. Napotřetí mi dochází, že je minimálně nahluchlý a téměř řvu.
„No, chtěli jsme už končit, ale když chcete něco dělat, tak pojďte,“ křičí rovněž.
Kromě něho objevujeme na pozemku ještě jeho manželku a dvě místní ženy, které omývají zachráněné nádobí. My dostáváme za úkol přemístit hromadu ošacení a knih vyházených se zatopených místností za vrata, aby k nim mohl nakladač.
V dalších dvou hodinách jsme vytahovali z již notně zapáchající hromady nasáklé kusy šatstva (bavlnu si žena dávala na stranu, umělotiny se vyvážely). Sice jsme trpěli společně s ní, když neustále vzpomínala, jak má kterou halenku dlouho. Hůře nám však bylo u knih - Ferda mravenec, May, Verne, Štorch, Puškin, Čapek. Celý život čtenářův skončí zavezen v bývalém jezeďáckém krechtu.
„A tohle jste, kluci, četli?“ vyptával se nás každou chvíli děda a v ruce převracel knihu, na jejímž přebalu se pod vrstvou bahna odehrával nějaký vzdušný souboj.
Většinou jsme kroutili hlavou, že jako ne.
„To byste měli. To je o letcích. To byli chlapi v té Anglii, to byli skuteční hrdinové. A co jim pak ty komunisti udělali,“ pronesl a přihodil knihu do kolečka.
V sedm hodin za námi přišel, že už toho mají dneska dost.
Vydali jsme se hledat hospodu, abychom si sdělili první dojmy. Vlastně jsme ji objevili už při hledání obecního úřadu. Nese příznačný název - U Starosty. Vstoupili jsme rázně, jak to umí ti, co mají pocit, že řádně vzali za práci. Naproti nám vyběhla udivená žena: „Tady není hospoda, tady my teď bydlíme.“
Podobně jsme dopadli v baru, kde byl zřízen sklad všeho, co přivezly humanitární organizace. Nakonec jsme vzali zavděk zahrádkou, ke které byl přistavěn přívěs s improvizovaným nálevním pultem.
Ve školce jsme vykonali hygienickou smyčku sestávájící z několikanásobného namydlení a spláchnutí.