Minulou nos jsme strávily na letišti. Ihned po vybrání peněz – modrých, mimochodem, a je to nejspíš poprvé a naposledy, kdy jsme se ségrou vybíraly celý jeden milion! – se na nás vrhl nejpohotovější ze všech místních taxikářů a snažil se nás mermomocí přesvědčit, že nutně musíme do některého z hotelů a on že je ten jediný a pravý, kdo nás může odvézt. Navzdory veškerému vynaloženému úsilí ale neuspěl, o tom, kde dnes složíme hlavu, bylo rozhodnuto už dávno.
Podařilo se nám objevit perfektní lavičku, širokou, bez madel, v klimatizované letištní hale, no prostě sen každého bezdomovce nebo socky z Čech, která se do Jakarty přijela vyspat. Zajásaly jsme, povečeřely pár sušenek z letadla a uložily se ke spánku. To znamená zamotat se do popruhů od batohu jak nejlépe umíte, aby případný zloděj mohl vaši bagáž odvléct i s vámi samotnými, a zahalit se velkým šátkem. Ten plní hned dvojí funkci – přikryje vás a ještě zakryje fakt, že jste bílá huba, čili turista ze západu, čili někdo, kdo má v batůžku jistě spoustu zajímavých věcí k ukradení. Bohužel jsem za celou noc nepřišla na způsob, jak se na tvrdou lavičku poskládat tak, aby vás nikde nic netlačilo, a tak jsem si užila víceméně bezesnou noc. Toho, že nám někdo znárodnil (nebo pravděpodobněji uklidil) vozítko na kufry, jsme si nevšimly ani jedna, naštěstí to ale byla jediná věc, která nám zmizela. A povozit jsme se na něm stihly už včera večer, kdy jsme svištěly letištěm sem tam a hledaly jídlo a provizorní postel a letištní personál na nás povzbudivě výskal a všichni se smáli.
V šest ráno místního času, v době, kdy je v Čechách teprve hodina po půlnoci, se letiště začalo zvolna probouzet. Venku se rozednilo a první stánkaři vytáhli plechové rolety krámů, aby mohli své zboží vystavit na odiv.
Nechala jsem ségru spát až do osmi, kdy už byl na letišti dost rozruch a venku úplné světlo. V rámci možností jsme ze sebe udělaly lidi a chytily autobus na Gambir, nádraží v centru Jakarty, hodinu jízdy od letiště. Na turistických informacích (to byl porod, je najít) na nás koukali jako na blázny, že chceme nějakou mapku nebo letáček o zajímavostech Jakarty, nicméně nakonec vyhrabali něco, kde maličká mapa byla. Za hlavní zajímavosti ale tvůrci brožury považovali restaurace a noční safari v místní ZOO, nezbývalo než zkusit si nějaký zajímavý kousek Jakarty objevit bez pomůcek a nápověd.
Na nádraží jsme si daly místňáckou snídani – ta probrala z letargie i mě; když už se mi nepodařilo dobít baterky spánkem, zvládlo to jídlo. Pak už nám nic nebránilo a mohly jsme se vydat objevovat město.
Jakarta je město protikladů. Stačí malý kousek, jen trochu uhnout z hlavních tříd a podívat se do některé z postranních uliček, a hned máte pocit, jako byste se octli v úplně jiné části světa. Ostatně, že se nacházíte právě v Jakartě, to vám začne připadat divné už když potkáte první mrakodrap, a těch je tu nepočítaně. Tyčí se do nebeské výšky, majestátní, více či méně moderní, ale vždycky architektonicky zajímavé, ať už v nich sídlí místní televizní stanice nebo zde mají byty ti lepší obyvatelé města. Ti obyčejní, kterých je daleko víc, totiž bydlí právě v těch postranních uličkách a malých domcích, kterých si pro samé zírání vzhůru ani nevšimnete. (Kdo kráčí světem s nosem vzhůru, vznešeně jako královna, a slyší zpěvy andělského kůru, obvykle šlápne do hovna. A měl pravdu, pan Žáček, mně se to stalo! A to potom takovou botu musíte vopucovat opravdu důkladně, když s ní máte strávit dvě hodiny v letadle, kde nemůžete otevřít okýnko a nadýchat se řertvýho vzduchu.) Cestou autobusem ven z města už je ale nepřehlédnete – obrovské slumy táhnoucí se téměř od obzoru k obzoru. Maličká obydlí poslepovaná z kovových plátů, modrých, ruchých rzí, Špinavá a sešlá obydlí zvláštně kontrastují s fantastičností a okázalým bohatstvím výškových budov. Místo procházky po slumech jsme ale zvolily bezpečnější program – národní památník připomínající vznik nezávislé Indonésie roku 1945.
Hlavní brána obrovského areálu byla zamčená a zajištěná řetězem. Nikdo si z toho ale nic nedělal a všichni místní nerušeně prolézali mezerou mezi křídly vrat, o nějaké zákazy se tady nikdo moc nestará. Jako doma!
V areálu právě probíhala jakás takás akce. Dole na velké plošině z indonéského mramoru zpěvačka zpívala světové hity a všude se samozřejmě pohybovali prodejci suvenýrů a balené vody. Spousta lidí měla ale větší haló z nás, než z toho, co se to tu vlastně dělo za oslavy. Vyfotily jsme se s celou řadou cizích lidí, kteří teď budou kamarádům nadšeně ukazovat fotku, na které jsou s bělochem, a všichni ti kamarádi si nás budou prohlížet jako nějaký vzácný úkaz, ukazovat si na nás prstem a dělat fórky. Pořídily jsme si tedy alespoň jednu fotku i pro nás, ať jim to můžeme řádně oplatit.
V Jakartě totiž nejsou moc zvyklí na cizince, na rozdíl od turistického Bali – pravděpodobně to bude tím, že v Jakartě není nic moc k vidění.
Po krátkém obhlédnutí terénu a troše hádání se se ségře podařilo vyjednat nám protekci, díky níž jsme nemusely čekat šílenou tříhodinovou frontu na výtah, který návštěvníky vozí až na samotný vršek památníku. Tělem vysokého obelisku s planoucí pochodní nahoře (samozřejmě vytesanou z kusu šutru, ne s opravdovým ohněm) stoupal jen jediný maličký výtah o kapacitě jedenácti lidí a ten vozil návštěvníky jak vzhůru, tak dolů. Dost hloupý a hlavně neuvěřitelně pomalý systém. Rozhodně nic pro klaustrofobiky. Ani mně nebylo zrovna dvakrát dobře, když nás zavřeli do malé plechové rakve spolu s bandou dalších lidí, kteří dýchají a potí se namáčknutí jeden na druhého.
Seshora byl naprosto úchvatný výhled. Měsko kam se podíváš, jeho konce nedohlédneš – a to dokonce ani v noci z letadla, jak jsme se později přesvědčily. Ve viditelném okolí samý mrakodrap, téměř žádná zeleň. Metropole moderní doby.
Znehodnotily jsme sousoší znázorňující kulturní, historický i hospodářský vývoj Indonesie nemístným pózováním s několika sochami a vydaly se do mešity.
A zvolily jsme si k tomu naprosto perfektní dopravní prostředek – koňorikšu! Po chvilce smlouvání Jana přesvědčila rikšáka, že 20 tisíc indonéských rupií je příliš vysoká cena a nakonec to usmlouvala na polovic, nakonec jsme se svezly za 23 korun.
Při nastupování se rikša nebezpečně nahnula a mě napadlo, jestli nás ten nebohý špinavý kůň s třepícími se kopyty vůbec uveze. Uvezl. Bez nejmenšího náznaku jakéhokoliv problému si to svištěl tříproudou silnicí mezi auty, motorkami a motorikšami – neskutečně srandovní vozítka. Naše koňorikša byla ve srovnání s ošumtělými motorkami vylepšena několika kýčovitými ozdůbkami v podobě umělých kytek a stříbrných řetězů z vánočního stromečku. Skvělá jízda vítr hvízdá!
V mešitě Istiqlal se nám okamžitě ujal průvodce. Protože jsem byla nevhodně oblečená – výstřih a holé ruce -, půjčili mi něco, co já osobně považuji za moc pěkný župan – Jana se mi za podobná prohlášení vždycky směje a nebo mi naoko nadává, že jsem pitomá a haním nějaký národní oděv svými blbými poznámkami.
Dozvěděly jsme se, ýe mešita Istiqlal byla postavena na oslavu nezávislosti Indonesie (do roku 1945 byla okupována Japonci. V Jakartě a na celém Bali se takřka na každém kroku setkáte s připomínkami bojů za nezávislost v podobě soch indonéských vojáků.). Od toho je odvozeno také její jméno, jenž v překladu znamená svobodu a nezávislost. Je to největší mešita v této části Asie a třetí největší na světě – hned po té v Mekce a v Medině. Vejde se do ní až 200 tisíc lidí a v minulosti ji navštívily významné osobnosti z celého světa, jako například Bill Clinton nebo princ William, chystá se sem i Barack Obama. Jediný minaret měří 66,66 metrů, což odpovídá počtu súder v koránu. Spojitost s koránem byste jistě našli i v jiných prvcích této monumentální stavby, kdybyste se hlouběji ponořili do studia její architektury.
O muslimech jsem vždy měla poměrně zkreslenou představu – jsou to ty zahalené ženy, které s nikým nemluví, a vousatí muži v pyžamech a nočních košilích, kteří jsou, no, prostě nějak divní, špatně divní. Jen za ten jeden den jsme ale muslimů potkaly spousty a ať už to byl průvodce v mešitě nebo skupinka brunejských studentek na letišti v Jakartě, všichni to byli naprosto normální fajn lidi, přátelští a usměvaví. Definitivně jsem se tak zbavila dalšího ze stereotypů.
Křesťanská katedrála, nebo spíš takový větší kostel, stojící hned vedle mešity, mě ale poněkud zklamal. Všechno, co je na něm zajímavé, vidíte zvenku (kostel obklopený palmami, no to je panečku něco!), zevnitř je to jen obyčejná katedrálka s dřevěnou klenbou. Nutno však podotknout, jak Jana správně připomněla, že my jsme rozmazlené Římem, Padovou, Paříží, katedrálou sv. Pavla a samozřejmě v neposlední řadě i Čechami samotnými, protože u nás o kostely zakopáváte na každém kroku a ty větší jsou ve srovnání s tímhle podstatně vyhezkanější. Není se čemu divit, Evropa je kořeny křesťanské tradice prorostlá do pořádné hloubky, o muslimské Indonésii se to samé ovšem říct nedá.
Po návštěvě katedrály už nám moc času nezbývalo, vydaly jsme se tedy zpátky na Gambir, odkud nám jel autobus na letiště. Poněkud adrenalinovým zážitkem se stalo přecházení silnice. Jednak v Indonésii jezdí vlevo, což je při orientaci na vozovce matoucí mnohem víc, než by se zprvu mohlo zdát. Maminkou stokrát omílané „Doleva-doprava-doleva a pak teprve můžeš jít“ vám tu k přežití moc nepomůže. Navíc něco jako přechody pro chodce, na kterých mají pěší přednost před auty, to tady vůbec neexistuje, dokonce ani starý dobrý semafor s červeným a zeleným panáčkem vám tu nepomůže. Prostě a jednoduše vlezete do čtyřproudé silnice a pomalu jdete, jako by se nechumelilo. A světe div se, ono to funguje! Většina aut vás pustí a těch pár, které vám přednost dát nechtějí, vás o tom troubením uvědomí s dostatečným předstihem, abyste se mohli nenechat zabít.
Letadlo na Bali mělo hodinové zpoždění. Nikomu z Indonézanů to nepřipadalo divné, nikomu to nevadilo, nikdo to neřešil. Jsme v Asii.