Karel H. – 23. DEN (odpoledne)

Sešel jsem do lázeňskýho městečka, který se jmenovalo Jonsdorf, ale bez eur jsem se tam cejtil jak nahej, tak jsem se stočil zase směrem do Čech. Ale tam se mi taky nechtělo, vrrr. Co dělat?

Skoro hodinu jsem se motal po německých turistických stezkách. Bylo jich hrozně moc, vůbec si nevystačili se čtyřma barvama jako u nás. Nakonec jsem po jedné vystoupal na hřeben, teda spíše hřebínek, a našel opuštěný lom na pískovec. Pochopil jsem, že na ceduli psali něco o mlýnech. Asi tady těžili kámen, aby z něj dělali mlýnský kameny. Suprový místo, ale vstupu přímo do lomu bránily mříže.

Stejně bylo na nocleh dost brzo, takže jsem zase sešel dolů a najednou byl v Čechách. Poznal jsem to hned podle silnice: zmizela krajnice a asfalt hladký jako na bruslařský dráze vystřídaly stoletý výmoly.

Aha, tak jsem v Krompachu. Takže závazky do budoucna: sehnat eura a taky nějakou mapu. Plandám Evropou jak bludnej Holanďan. Už jsem dost mluvil sám se sebou. Přemejšlel jsem, co to vlastně znamená bludnej Holanďan, taky jsem sám sebe pobavil, když jsem si po třech hodinách v Německu připadal jako nějakej cestovatel, co má dojem, že prolez celej světadíl.

V Krompachu chcíp pes. Pamatoval jsem si, že tady byla hospoda, podle zdí vznikla asi z nějakýho hradiště, teď na ní ale visela cedule, že je na prodej.

„Je tady nějaká jiná restaurace?“ zeptal jsem se ženský, která vyšla z nedalekýho děcáku.

„Ještě byla jedna nahoře,“ mávla k cestě, po který jsem přišel. „Ale ta už taky nefunguje. Nejbližší je asi v Heřmanicích.“

Nemělo smysl se ptát, jestli tady nejde vyměnit peníze. Budu muset do civilizace, došlo mi. Ale sem se ještě vrátím. Lákal mě Hvozd, lákalo mě zase přejít hranici a jít podle ní třeba až do Polska, překročit Nisu a pak dál třeba až na Ukrajinu. Po tom malým extempore pod Luží už jsem se zase vycentrovával a cejtil se volnej jako pták.

Tak jo, dojdu do Heřmanic, najím se tam, přespím a pak dál až do Jablonnýho.

Na Babiččin odpočinek to byl docela vejšlap. Měl jsem toho chození dost. Myslel jsem, že budu stopovat, ale nebylo koho. Dolů to pak byl padák serpentýnama. Chtěl jsem si to trochu zkrátit lesem, ale jen jsem se prodíral kapradím, který bylo chvílemi větší než já, tak jsem se zasejc pokorně vrátil na rozdrbanou asfaltku. V jednom místě jsem přetínal linii bunkrů, tak jsem se na jeden ten betonovej bobek posadil a ztrestal další cigáro.

Už jsem nemusel šetřit, blížil jsem se k civilizaci. Snad. Představoval jsem si, jak tady v osmatřicátým stejně jako teď já seděli dvacetiletý kluci s puškama a nevěděli, jestli se mají těšit na válku, anebo z ní bejt posraný až za ušima. Určitě u společnejch cigár vtipkovali, dodávali si sebevědomí, a přitom se děsili, jak to všechno začne. Jak budou po čtyřech v řopíkách a do zdí budou mlátit kulky jedna za druhou. Děsili se toho, že se odněkud připlazí nácek s granátem nebo plamenometem a usmaží je zaživa.

Říkal jsem si, že bych s nima neměnil, ale co já vlastně ze života měl? Co jsem zažil? V osmašedesátým jsem chodil na národku. Soudružky učitelky nevěděly, co říkat. Naši přede mnou taky mlčeli, abych to někde nevyžvanil. Nepamatuju se ani na to, že bych viděl nějakej ruskej tank. Jen občas nějakýho regulovčíka, kterej žebral o cigára a o žvýkačky. Sice mě vyhodili z práce, takže jsem si mohl hrát na disidenta, ale to bych si asi něco nalhával. Jen jsem měl jinou představu o tom, co se ve Varnsdorfu v kulturáku má hrát za hudbu a pak měl blbý kecy. A hlavně moje místo chtěla nějaká ženská na ókáeesce pro svoji dceru. Stejně se z toho nedalo vyžít, když chtěl člověk děti. Takže uran nebyl ani tak za trest jako spíš nutnost.

No a ta sametová revoluce? Už jsem byl zase moc starej, byl jsem přizdisráč jako můj táta. Čekal jsem, jak to dopadne. Tereza byla odvážnější, ta se chodila aspoň vycinkat na náměstí.

Vlezl jsem do jednoho z bunkrů a snažil jsem se nasát starý pot strachu, zaslechnout hlasy, spatřit duchy z doby mobilizace. Ale nikdy jsem nebyl velkej senzibil. Jo, ale takhle jsem si tu svoji cestu představoval. Prostě bejt sám se sebou. A s duchy.