Karel H. – 2. DEN (odpoledne)

Tak dlouho jsem se válel na pláži u rybníka, až jsem usnul. Po probděný noci to nebyl zas až takovej problém. Tolik snů se mi nezdálo sto let. Nejdřív jsem stavěl barák. Vyplázl jsem snad tři mega, zadlužil se do konce života a pustil se do stavby. Když už jsem byl skoro hotovej, došlo mi, že stejně jen doma poslouchám, jak se se mnou rozvede, takže budování rodinného hnízda je celý k prdu.

Druhý sen byl o něco lepší. S nějakýma kámošema jsem se metrem dostal do země plný trpaslíků. Měli tam v místnosti zavřený ty nejnádhernější ženský, který jsem kdy viděl. Byly normálně velký. Mysleli jsme si, že budou vydřený z toho, že viděj normálního chlapa, tak jsme se k nim nechali zavřít. Vybral jsem si vysoustruženou blondýnu a hned šel do ní. Jenže ona u toho začala brečet. Hrozný slzy se jí valily po tváři, takže jsem přestal souložit a chtěl vědět, proč bulí. Ale už jsem se to nedozvěděl nebo to zapomněl.

Probudil jsem se celej vyjevenej, kde to vlastně jsem. Čuměl jsem do korun borovic a přemýšlel, jestli mohl jít někdo kolem, když jsem tady chrápal. Nevzal jsem si hodinky a mobil jsem zapínat nechtěl, takže jsem jen odhadl, že můžou bejt tak čtyři hodiny. Vrátil jsem se na hráz rybníka, obešel ho. Pak ještě dva, za kterýma jsem potkal dvojici padesátníků, který nakládali dříví na dvoukolák.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem je, ale oni jen něco ukňourli.

„Kterou cestou dojdu do Kuřívod?“ zeptal jsem se a oni mi to vysvětlili směsicí češtiny a nějakýho ruskýho dialektu.

Motorest byl naštěstí otevřenej, takže jsem se mohl pořádně nadlábnout. Pivko jen jedno a hlavně jsem si koupil s sebou flašku vody. Po tom vyspání jsem byl ale čilý jako prase. Co dělat v šest hodin, když spát se ještě nechystám? Zamířil jsem k oboře, v ní určitě bude dost posedů, na kterých budu v bezpečí. Říje daleko. Kdo by na ně teď lez. Trochu mě vyděsila cedule vysvětlující návštěvníkům, jak se chovat při setkání se zubrem. Nestačí prasata, klíšťata, zmije. Teď si ještě budu představovat, jak se mi do cesty postaví půltunová chlupatá kráva.

Krásné místo k noclehu jsem našel snad po půl hodině. Nejprve bunkr nebo spíš pozorovací stanoviště, odkud asi oficíři řídili přípravy na třetí světovou. Prolezl jsem rozvaliny, ale moc bezpečně jsem si v nich nepřipadal. Beton měl kvalitou hodně daleko do českých řopíků, všude praskal a boční stěny držely stropy jen silou vůle. To bych si celou noc představoval, jak se na mě řítí. O kus dál byl další betonový úkryt, ale ten už byl rozpadlý úplně. Na stráni jsem uviděl soustavu krmelců a u ní luxusní kazatelnu. Mrzelo mě, že v seníku už nebylo seno. Na něm jsem si hověl naposledy někdy v sedmdesátým roce se svou první holkou. Jezdil jsem za ní do Lindavy a čekal na ni za plotem, abychom pak spolu přespali u nich na půdě ve starém seně. Nejsem si úplně jistej, jestli jsme tam dělali nějaký divočiny, ale vzpomínka je to dobrá.

Posed byl luxusní, zatahovací okýnka, spousta prostoru, takřka jsem se mohl natáhnout. Vojenské lesy jsou vojenské lesy. Občas mě někdo na čekanou vzal, třeba Oskar, co se mnou kdysi dělal na uranu, tak jsem odtáhl plexisklová okýnka a zíral do krajiny jako vždycky on. Tiše, napjatě, vyhlížeje nějakou zvěř. Vydržel jsem to až do úplné tmy, ale kromě pár kusů srnčího na konci louky jsem nic nezahlédl.

Spát se mi nechtělo. Ani jsem se o to nepokoušel. Za úplné tmy jsem se sebral, z posedu zase slezl a rozhodl se cestovat v noci. Prostě půjdu po nedaleké silnici dál, určitě ještě nějaký posed najdu, a i když nebude tak luxusní jako tento, vyspím se na něm.

Byl to zvláštní pocit, když naprosté ticho narušovaly jen zvuky mých kroků. Po hodině, možná dvou jsem došel na rozcestí, zapálil si cigaretu a přemýšlel, kam dál. Bylo jasno, s deštěm se nedalo počítat, takže přespat se dalo prakticky všude. Zahnul jsem doleva, kde rozcestník sliboval Ploužnici. Po asi kilometru jsem byl na kraji lesa. Nechtělo se mi do něj, tak jsem se rozhodl zabivakovat zde. Rychle jsem si přelízl zuby, omyl si ruce, aby mi nesmrděly kouřem. Vyhodil jsem karimatku, rozbalil spacák a zalezl.

Přemýšlel jsem, co ráno řeknu Tereze do telefonu. Stále jsem se bál, že mě dá hledat. Nechci se skrývat celé dny mezi zubry. Potřebuju každý den potkat aspoň jednoho člověka a trochu si s ním pokecat, jinak totálně zblbnu. Už dnes jsem se dvakrát přistihl, jak si mluvím sám k sobě. Určitě není normální ležet u rybníka a říkat nahlas: „Karle, ty píčo, co tady děláš? Karle, tebe bolej záda.“

Dvakrát jsem se překulil, pak jsem zkoušel vyjmenovat co nejvíce hlavních měst. Česko – Praha, Maďarsko – Budapešť, Bulharsko – Sofie … po půlce Evropy jsem byl tuhej.

První díl je zde.

Druhý díl je zde.

Třetí díl je zde.

Čtvrtý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

Karel H. – 2. DEN (odpoledne)

Komentáře