Karel H. – 11. DEN

Karel grogy. Pomůže mu někdo? A bude to Věra? Jak dopadl na Zvířeticích? Co si myslí o České Lípě? Zase jednou noc na posteli.

Na Zvířeticích úplně mrtvo. Na sobotu dost nezvyklý. Vytáhl jsem si karimatku a natáhl se vedle studny. Byl jsem úplně grogy. Hladovej, žíznivej, vyčerpanej, zklamanej.

Hlavně mě neuvěřitelně bolely nohy.

S Věrou byl konec, věděl jsem to. Ať už tady v noci byla, nebo nebyla. Podle mě jí všechno došlo už doma a vůbec nepřijela, anebo jí to došlo tady. Taky tady mohla někoho sbalit jako před týdnem mě. Smutně jsem se zahleděl na věž, na kterou protentokrát nevylezu. Zůstat jsem tady nemohl, bylo mi na chcípnutí. Proč jsem se jenom nedržel včerejšího plánu a nedal si pohodovou procházku napříč Českolipskem?

Ležel jsem asi dvě hodiny a taky si trochu zdřímnul. Probudila mě dvojice čtyřicátníků, který se postupně fotili u všech paláců, pak vystoupali na věž a zase se fotili. Apaticky jsem je pozoroval. Nakonec sešli ke mně a zeptali se, jestli nepotřebuju nějak pomoct. Tak zbídačeně jsem vypadal.

„Kdybyste měli třeba trochu vody nebo rohlík, tak to by mi bodlo. Nějak jsem přecenil svoje síly a teď mám strach, že nesejdu dolů do vesnice na vlak,“ přiznal jsem poníženě.

Obzvlášť tý ženský jsem přišel politováníhodný, chlápek by se na mě asi klidně vybod.

„My tadys sebou nic nemáme, ale parkujeme dole u silnice, můžeme vás třeba někam popovézt,“ nabídla ona.

„To by bylo fajn,“ já na to.

Pomohli mi na nohy, narval jsem karimatku zpět do batohu, popadl svou větev a šel pomalu za nima. Z kopce to byl hroznej vopruz. Bál jsem se, že mi nakonec utečou, ale vždy po pár metrech na mě počkali.

„A kam vlastně jdete?“ zeptala se.

„Prostě jsem si chtěl zavzpomínat na starý časy a vyrazil na čundr, ale už to nejde jako dřív.“

„My už jezdíme jenom autem, ale dřív jsme s Bohoušem taky asi dvakrát byli pod širákem. Ještě za svobodna. Viď?“

Bohouš jenom kývnul a pak si rychle srovnal přehazovačku na hlavě.

Konečně jsme byli u nový fabie. Přidrželi mi dveře jako nějakýmu svýmu dědečkovi, kterýho si zrovnavyzvedli z domova důchodců. Jo, ráno pubertální samec, odpoledne senior, večer mě nejspíš čeká klinická smrt.

„Tak kam teda chcete?“ dotázal se Bohouš, když se uvelebil za volantem.

„Kam jedete?“

„Do Litoměřic.“

„A pojedete přes Zahrádky?“

Podívali se na sebe. „Asi ano, tam budeme odbočovat, ale chceme se jet podívat ještě na nějaký hrad u Holan.“

„Na Vítkovec?“

Rozbalili mapu. „Tak se jmenuje. Znáte ho?“

„No, on to není moc hrad. Stojí tam jen roh jedné místnosti.“

„On tady Bohouš se o hrady zajímá. Na zámky se mnou chodit nechce, tak s ním objíždím ty jeho zříceniny a on mě pak za každých deset vezme na nějaký zámek. Ještě dva kousky a mám slíbený Zákupy,“ vysvětlila mi ta ženská. Mně však Holany vyhovovaly. Byl jsem rozhodnutý, že dnešek a možná i zítřek, nebo dokonce několik dalších dnů se někde ubytuju a dám se dohromady.

„Budete moc hodný, když mě k Vítkovci hodíte, je tam několik kempů, rád bych se pořádně vyspal.“

Už za jízdy se mě vyptávali na nějaký další hrady. Znali Středohoří spíš na druhý straně Labe, náš sever ještě moc nafocený neměli. Doporučil jsem jim třeba Stohánek, ale tam se jim moc nechtělo, když jsem jim prásknul, že se tam teď nesmí autem.

„V Lípě taky máte nějaký hrad, ne?“

„No, takový zbytky. Vodní hrad. Komunisti ho skoro celej odstřelili a teď se staví znova.“

„Jako úplně celej?“

„No to asi ne. Ten bejvalej starosta, učitel z gymplu by to tak asi chtěl, ale došly mu prachy. ODS dává peníze spíš na něco jinýho…“

„Svejm kámošům, ne? Jako u nás v Liťáku,“ rozhorlil se.

„Asi. Ale mluví se třeba taky o tom, že by se v Lípě postavila jezdecká socha,“ vzpomněl jsem si, o čem se chlapi bavili v práci.

„Jako svatýho Václava?“ byla šokovaná Bohoušova žena.

„Ne, Jindřicha z Lipé. Ale nechtějí ji dát na hrad, aby ji někdo neukrad. Nejlepší místo by prej bylo mezi obchoďákama, kam mířej kamery městský policie.

„To jsou teda věci. Hele, začalo pršet,“ pronesl naštvaně Bohouš a zapnul stěrače. „To se asi na ty Holany vybodnem.“

„Tak mě vemte do Litoměřic, tam si taky nějakej nocleh seženu, ne?“

„Hele, já brnknu Frantovi na Mostku,“ navrhla žena a hned vytáhla z kabely telefon. Bohouš nic neříkal, já taky ne, a tak vytočila číslo. Chvíli s někým řešila, jestli ještě pronajímá ten pokoj, pak zažertovala na téma starého školního srazu.

„Mám pro vás luxusní ubytování na dnešek i na zítřek,“ pronesla vítězoslavně a pak jsme se až do Liťáku bavili o dalších hradech v okolí. Z Bohouše se vyklubal majitel truhlářství, co si jako dítě myslel, že bude knihkupec. Po revoluci ale jeho táta zprivatizoval malou provozovnu a on ji po něm tak nějak zdědil. Jeho žena byla původně prodavačka, která si udělala kurz na kosmetičku. Já přiznal, že jsem vyzkoušel kde co, správce kulturáku, horníka i mistra odbornýho výcviku. Sám jsem nedokázal říct, co vlastně jsem. Ale asi jsem jim byl sympatickej, když se o mě tak hezky postarali.

V Litoměřicích mě nějakým parkem vyvezli na kopec nad městem, kde stála rozhledna. Číšník už se mnou počítal s připravenými klíči. Za šest stovek jsem mohl dvě noci přespat v pokojíku vedle schodiště, po kterým se šlo do věže. Neuvěřitelnej luxus. Měl jsem pro sebe celý dvoulůžko. Ti dva se se mnou ještě navečeřeli a pak mě nechali samotnýho s pivem.