Více než hodinu jsem si procházel Vaše stránky a skoro se bojím, jestli budu schopen o Vás napsat nějakou skutečnost, která tam není. Stránky Vás však začínají mapovat v roce 2000. Co bylo před tím? Jaký byl Váš první zážitek, na který si ve svém životě pamatujete?
První zážitek byla jízda na saních zimním ránem. Jsem zabalená do kombinézky, fusaku, ručičky mi trčí z kokonu jako sněhulákovi, omrzá mi nos. Žasnu a směju se. Máma mě bere do náruče a předává dědovi, který se ve dveřích osvětlených zezadu světlem z chodby klepotá v podvlékačkách zimou. A pak to teplo a světlo. Přála bych si hodně tepla a světla napořád. A pořád žasnout a smát se.
Představujete se především jako zpěvačka a překladatelka. Jak jste se dostala k hudbě? Byla jste k ní vedena rodinou nebo jste si musela cestu vyšlapat od počátku úplně sama?
Jakmile jsem začala mluvit, začala jsem zpívat. Ve čtyřech letech mě v rámci výběru do školkového sboru poprvé postavili na pódium. Neměla jsem problém. Pak další sbory, sbůrky, sborečky – dětské, smíšené, všelijaké. Výuka klavíru. Obecně řečeno, vždycky zásadně zabodovali moji rodiče, kteří sice sami nejsou aktivní muzikanti, ale dokázali mi vždycky najít kvalitního pedagoga a podporovali mě po všech stránkách. Ve dvanácti kytara, vzápětí první kapela. A furt se hrálo a zpívalo a zpívalo a hrálo. Do zblbnutí. Při studiu na FF UK jsem udělala talentovky na Ježkovu konzervatoř. Pracovní setkávání s úžasnými lidmi: profesorka Alena Pařízková, Karel Zich, Milan Dvořák… Moji přátelé a učitelé, jimž vděčím za mnoho. Mimochodem, s Milánkem Dvořákem, známým pianistou a skladatelem (léta hrával např. s H. Hegerovou a E. Pilarovou), budeme za pár dní točit sérii ježkovek a swingových standardů. Těším se!
Zaujala mě fotografie, na níž jste poprvé ve studiu...
Cesta k prvnímu mikrofonu byla logickým vyústěním předchozího vývoje. Kapitán Kid, pro něhož jsem tehdy ve studiu poprvé pracovala, mě navíc seznámil s Karlem Tampierem, skladatelem a hudebním režisérem, ze kterého se časem stal můj manažer a ještě o něco později můj manžel. Takže vlastně plní funkci manažela, jak je to v naší popmusic poslední dobou zvykem… No, takže ten první mikrofon se mi vlastně stal osudným.
Co živá vystoupení? Stydíte se stoupnout si před lidi? Stoupá Vám adrenalin v krvi pokaždé, když máte před sebou živé diváky a posluchače?
To si pište! Trému mám vždy, vždy a všude. Ale neochromuje mě. Naštěstí ze sebe pod tlakem vydávám daleko lepší výkony, než když je lážo plážo pohodička. Trému beru jako cit v prstech: nemáš cit v prstech, strčíš ruku do ohně – a šeredně se popálíš. Až se mnou jednou nebude cloumat tréma, přestanu lézt na pódium, protože tam už nemám co dělat. Tréma je úcta k divákovi, k muzice i k vyššímu řádu.
Je nějaké publikum, před kterým se stydíte více než před jiným?
Ne. Tréma je spravedlivá: třesu se přede všemi stejně. Jen se mi hůř hraje pro muzikanty. Kolegové totiž bývají nejpřísnějšími kritiky.
Proč jste si vybrala prezentaci ostrovní tradiční hudby? Jiné žánry Vás nezasáhly?
Začínala jsem s folkovými kapelami, na konzervatoři jsem koketovala se řadou jiných žánrů, od klasiky přes muzikál až po swing. Ale najednou jsem (empiricky) zjistila, že ty irské písničky mi jdou z duše. A nevím, co je pravdy na tvrzení, že my Čechové a Moravani máme valnou část genetické informace keltskou, ale rozhodně zažívám pocit souznění s posluchači, úžasnou vzájemnou empatii a propojování energetických polí. I posluchači jako by se nějak duchovně aktivovali. Ty písničky prostě fungují. Jsou nosné a krásné, vášnivé a prosté. V prostotě je síla.
Měla jste možnost porovnat své umění s rodilými irskými zpěváky? Vystupovala jste někdy na Ostrovech?
Na Ostrovech jsem zatím ještě nevystupovala, ale chystám se, chystám. Podařilo se mi však několikrát vystoupit i džemovat s irskými muzikanty a byl to zážitek na celý život: u nich je totiž muzika živá, protože se nikdy nepřestala hrát. Irové ji mají v krvi, což se projevuje i tím, že se na kolegu dokáží emocionálně napojit, takže výsledek má velkou sílu a řemeslnou kvalitu. A můj styl se jim zjevně líbil.
Posloucháte svou hudbu, třeba u domácích prací? Mimochodem - já vždycky toužil po tom, že mi jednou vyjde knížka a já si ji pak budu doma číst v posteli. Nikdy jsem žádnou svou knihu v tištěné podobě nečetl.
Ne, neposlouchám.
Proč, nebaví Vás to? :o)).
Což o to! Ale hledám v tom donekonečna chyby, takže si vůbec neodpočinu. Je to příliš velké dobrodružství.
Druhou část rozhovoru naleznete v i-novinách zítra.
--
Věra Klásková (1970) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Coby překladatelka z angličtiny se zabývá hlavně beletrií a duchovní literaturou (Saroyan, M. Amis, Millman, Spezzano, Doyle, Proulx, Donohue aj.). Jako zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka se věnuje lidovkám a tradicionálům Britských ostrovů, převážně písním irským. Natočila CD Raduj se!(2001), Koncerty při svíčkách (2001), Pod irskou oblohou (2004), Andělé tě chrání (2009). Projekty obsahují věci velmi známé i unikáty pocházející z folklorních sbírek a autentických zdrojů. Jejími silnými zbraněmi jsou komorní kultivovaný projev, pěvecký výraz a citlivě respektovaná atmosféra textu písně, která je umožněna dobrou znalostí jazyka. Žije v České Lípě, je vdaná a má syna Ondřeje.
Nejbližší vystoupení Věry Kláskové v České Lípě se uskuteční 1. prosince od 17 hodin v Městské knihovně.
