Poslouchat svou vlastní hudbu je pro mě příliš velkým dobrodružstvím - druhá část

Archiv
Verze pro tisk |

A své překlady, když vyšly tištěné, jste si někdy v posteli přečetla?


Jasně! Po několika z nich jsem hmátla a občas mě překvapilo, že je to dobré. S odstupem má člověk tendence vidět na vlastní práci chyby, a pokud na žádné výraznější nenarazí, je potěšen.


A jsme u knížek. Když jste začala překládat, oslovila jste Vy nakladatele, nebo on Vás?


Zkoušela jsem hledat, byla jsem doporučena a našla jsem. S Jirkou Kuchařem, spolumajitelem nakladatelství Eminent, jsme si padli do oka (nebo spíš do ucha, protože jsme se poprvé kontaktovali telefonicky) a on mi dal příležitost. Nezklamala jsem ho a on mne taky ne – a pro Eminent dělám už čtrnáctý rok. A postupně jsem si našla pár dalších solidních nakladatelství, která nejenže vydávají zajímavé a užitečné tituly, ale dokonce i solidně platí.  (K dnešnímu dni mám na kontě kolem padesáti knih – sama už ten počet přestávám evidovat, takže pokud to čtenáře zajímá, kompletní výčet najdou na www.klaskova.cz.)  Mít dvě svobodná zaměstnání by jinak byl pokus o létání ve stylu kamikadze: čumákem do země a pak výbuch.


Určitě máte jako umělec zkušenosti s kritiky. Ať s profesionály či "amatéry". Jak kritiku snášíte?


Těžko. Ale je-li kritika objektivní, vždycky si ji uložím do své mentální harddiskové paměti a postupně ji zpracovávám ke svému prospěchu. A ve většině případů se podle ní zařídím, mj. jsem se před časem po patnácti letech přeučila hru na kytaru – bylo to fakt šílené, ale od základu jsem změnila techniku pravé ruky.  Zaplať bůh za erudovanou kritiku!


Letos s Vámi veřejně vystupuje i Váš syn Ondra. Jak se Vám povedlo udržet ho u nástroje? Potřeboval bych nějaké know how, moji synové stále touží po tom, abych jim klavír a harmoniku zakázal.


No, mám pocit, že jste to know how vlastně odhalil: kytaru jsem synovi před dvěma lety zakázala, neb mi v těch deseti letech připadal příliš mladý, malý a vůbec dosud nezpůsobilý…  Nicméně přes můj odpor se zmocnil mého staršího nástroje a najednou jsem z vedlejšího pokoje uslyšela hrát kapelu. Po bližším ohledání jsem zjistila, že kluk hraje s cédéčkem tak šílené brejky, že jsem nevěřila vlastním uším. Dnes hrává několik hodin denně a od nástroje ho chvílemi i odháním.Pokud člověk opravdu chce hrát a je k tomu předurčen, nezabrání mu v tom ani útok lehké kavalerie. Ba ani matka. Na klavír hrál Ondra skoro pět let, leč bez výraznějších úspěchů, ačkoliv jsem přesvědčena, že základ dostal dobrý, takže se jednou ke klávesám (tak či onak) vrátí.



Chtěla byste po svých zkušenostech, aby byl jednou umělcem?


Být umělcem je někdy krásné, jindy strašlivé. Jsem ráda, že mám dvě řemesla, pročež jsem schopna lépe udržovat rovnováhu psychickou, fyzickou i finanční. A docela bych uvítala, kdyby mě v tomhle ohledu syn napodobil. Výkonný umělec je totiž příliš závislý na náhodě: klavírista si zlomí nešťastně prst, zpěvák začne trpět chronickými angínami… Není to dobré a klidu vám to nedodá. Ondřej je hodně talentovaný kluk, který má pro uměleckou profesi veškeré dispozice – talent i touhu a schopnost dát ze sebe to nejlepší. Ale rozhodnutí, zda se dá na uměleckou dráhu, nechám výhradně na něm.  Bude-li nadšeným víkendovým hráčem, dobře tak.  Pokud se rozhodne hudbou živit, budu mu fandit jako nikdo. A vařit mu teplé obědy, až bude chvílemi bez peněz. Jen přeju nám oběma, aby mu hudba přinesla štěstí.


Je těžké skloubit roli umělkyně, matky pubertálního syna, a navíc manželky?


Někdy je to sisyfovský úkol. Ale při troše kvalitní manažerské práce se dílo může podařit.  Nutná je však spolupráce všech stávajících složek procesu a manažerova příčetnost. Postupuji metodou hlavního článku. 



Naše noviny jsou určeny především českolipským čtenářům. Jaký máte vztah k Máchovu kraji? Je pro Vás inspirativní?


Jsem lokálpatriotka. Kořeny mám sice i na Moravě (Prostějov), ale zdejší končiny jsou mi domovem.  Nadšeně provozuju pěší turistiku a moje duše relaxuje především v lesích Lužických hor.  Z hlediska politického a společenského mám sice vůči vývoji v České Lípě a okolí občas všelijaké výhrady, nedělám si však iluze, že by to v dnešní době bylo jinde výrazně lepší. 


Prozradíte mi nějaké konkrétní místo, kde se dá nabrat to správné množství energie?


Když mi ho „nevytěžíte“… Ba ne.  Energie takových míst je nekonečná a násobí se námi.  Táhne mě to k mocným stromům a k vlídnému kamení, takže když si za větru sednete třeba nad nádražím Jedlová k vozové cestě na kámen tam, kde kdysi stávala boží muka, a zadíváte se do dálky, je to jako očistná lázeň.


Ta politika, ta mě také zajímá. Co Vám z tohoto pohledu vadí?


Sobectví, korytářství, neúcta k lidem. Nevzdělanost, sprostota. Adorace plebánství. Neschopnost dohlédnout dál než na špičku vlastního nosu. Pohrdání zájmy naší republiky a národa.



Jste poměrně známá. Neměla jste někdy cukání do politiky vstoupit?


Nikdy.  Myslím, že mi bylo svěřeno nadání na jiné věci. A člověk by měl respektovat vyšší rozhodnutí – cítím úctu k Řádu a nehodlám se mu vzpouzet.


Neměla byste v Praze více pracovních příležitostí?


Dnes, v době rozvinutých komunikačních technologií, můžu překládat naprosto kdekoliv a hrát jezdím po celé republice.  Máte pravdu v tom, že bydlet v Praze znamená mít víc kontaktů, a potažmo víc potenciálních příležitostí, nemyslím ale, že bych díky tomu byla šťastnější. Úspěšnější snad, ale úspěch je jen jedním z prostředků přispívajících ke štěstí.


Zdá se, že jsou Vám Vaše práce zároveň koníčkem. Máte i nějakou zálibu, která Vás neživí?


Moje hobby? Kromě muziky a překládání je to četba, četba, četba (pět šest knih týdně), sport (přiměřeně).  A můj syn (nepřiměřeně): jak dlouho ho ještě bude bavit trávit čas s mámou? Vážím si každé chvíle, každého pěkného dne.  A Vám moc děkuju za objevné otázky!


--


Věra Klásková (1970) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Coby překladatelka z angličtiny se zabývá hlavně beletrií a duchovní literaturou (Saroyan, M. Amis, Millman, Spezzano, Doyle, Proulx, Donohue aj.). Jako zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka se věnuje lidovkám a tradicionálům Britských ostrovů, převážně písním irským. Natočila CD Raduj se!(2001), Koncerty při svíčkách (2001), Pod irskou oblohou (2004), Andělé tě chrání (2009).  Projekty obsahují věci velmi známé i unikáty pocházející z folklorních sbírek a autentických zdrojů. Jejími silnými zbraněmi jsou komorní kultivovaný projev, pěvecký výraz a citlivě respektovaná atmosféra textu písně, která je umožněna dobrou znalostí jazyka. Žije v České Lípě, je vdaná a má syna Ondřeje.
Nejbližší vystoupení Věry Kláskové v České Lípě se uskuteční 1. prosince od 17 hodin v Městské knihovně.


První část rozhovoru naleznete zde.


Fotografie jsou z archivu Věry Kláskové.


Nahoru