I když Aleš Bayer hraje v současné době za TTC Bělá pod Bezdězem, nadále zůstává spjat s českolipským klubem stolního tenisu. Trénuje mládež a mimo jiné i největší naději Lokomotivy Česká Lípa Václava Gabriela.
Představte zlehka tým Lokomotivy Česká Lípa.
Lokomotiva má v současné době v krajské soutěži dvě družstva. Před dvěma lety se zde ale hrála liga. Bohužel se spadlo a už se nepodařilo postoupit. Spousta dobrých odchovanců totiž hraje ve větších oddílech jako je např. SKST Liberec. Pak jsou v okresních přeborech tři družstva a v jednom nastupují i děti.
Může některý z těch týmů postoupit výše?
Na postup to nevypadá. Protože ti mladší odchovanci odešli. Jako třeba bratři Fabínové. I David Bochňák odešel, když byl v top mladších žáků ČR, do pražského střediska El Niňa. Teď jsem ho přemluvil, aby hrál se mnou ligu v Bělé pod Bezdězem. V podstatě tady mládež na nějaké lepší úrovni není, kromě tedy Václava Gabriela, který patří do top mladších žáků Libereckého kraje, ale ve srovnání s republikou je to průměr.
Jaký je vlastně největší úspěch Lokomotivy v její historii?
Největší úspěch Lokomotivy se datuje v šedesátých letech, kdy se tu hrála první celostátní liga, tehdy v rámci Československa.
A kdybychom měli vyzdvihnout nějaký individuální úspěch?
Tohle se dá těžko říci... V mládežnických kategoriích reprezentoval Radek Reichl, byl na ME juniorů. V poslední době to byl Jan Fabíni, který nedávno přestoupil do Liberce, ten reprezentoval v minikadetech. Pak také pan Mrha. Ten patřil před čtyřiceti lety do top 20 v republice.
V kolika letech jste začal se stolním tenisem?
Já jsem začínal ve 12 letech, takže poměrně pozdě na tento sport. Je lepší začínat kolem šesti, sedmi let. V tu dobu, co jsem zde začínal, byl problém v tom, že tu byla liga a pak jenom okres. Takže mezi tím hrozný skok. Já jsem sice jako dorostenec patřil mezi top hráče okresu, ale neměl jsem ještě na to hrát ligu. Takže jsem hostoval rok v Doksech. To mi hodně pomohlo, pak jsem se vrátil a díky tomu hostování jsem se dostal na ligovou úroveň, kterou mám doteď.
Měl jste nějaký vzor?
Ano. Jörgen Persson, mistr světa z roku 1991 v jednotlivcích plus několikrát v družstvech.
Kdy jste se rozhodl stát se trenérem?
To vím přesně. Byl to listopad 99. Kdysi tady trénoval pan Lučan, v současné době hráč Doks, kde jsem s ním hrál. Zajímal jsem se o to, a tak trochu to začalo naplňovat cíle, které jsem nedokázal v tomto sportu já.
Nedávno byla v České Lípě otevřená nová hala výhradně jen pro stolní tenis. Určitě jste rádi.
Tím, že jsem odchovanec, tak mně se v té staré hale hrálo dobře. Domácí prostředí, to je jedna věc. Na druhou stranu, když jsem přijde rodič s novým dítětem, tak si řekne: jo, super. Když sem přišli dříve, tak z toho bývali rozpačití. Jenže je tu pořád problém v přístupnosti. Ta lávka tady chybí. (Lávka přes koleje na hlavním nádraží už nefunguje spoustu let). Rodiče si musí pro děti jezdit.
Jaký je podle vás zájem dětí o stolní tenis, když to porovnáte s roky, kdy jste začínal?
Určitě menší. Poznávám to, protože jezdím po celorepublikových turnajích. Děti v dnešní době jsou hrozně málo ochotní udělat něco pro jakýkoliv sport. Pokud vyloženě to není nějaký dříč anebo, že ho to extrémně baví, tak slýchávám: už abych byl u počítače. Bohužel je takováto špatná doba.
A jak to vidíte v dalších zemích?
Celkově evropské děti tomu nechtějí tolik obětovat jako třeba v Asii. U nás nejlepší kadet, měl jsem ho pod sebou jako reprezentační trenér minikadetů, byl na stáži v Číně a říkal, že tam je to o tom, že on se dostane na trénink a má za sebou dalších dvacet. Když je u nás někdo dobrý, tak si ho hýčkáme. U nich je dvacet podobných. U nich je také jiná mentalita. Vědí, že mají možnost si vydělat i pro rodinu.
Jaké vidíte možnosti u zmiňovaných bratrů Fabínů?
U kluků Fabínů je jeden zásadní problém, s jakým jsem se několikrát setkal během své trenérské činnosti. Dotáhl jsem spoustu hráčů v mládežnických kategoriích na vrchol ČR , třeba Honzu Fabíniho i do reprezentace, ale vesměs to jsou chytří kluci, kteří šli do Liberce s tím, že navštěvují jazykové gymnázium. Prostě prioritou je škola. Hráčsky mají podmínky lepší než tady, ale tolik času stejně tomu nemohou věnovat.
Foto: Michal Vencovský