Dovolujeme si Vás pozvat na zahájení výstavy grafiky autora Jiřího Matuly, které se koná dne 9. 4. v Centru textilního tisku. Součástí pozvánky je obsáhlý a velice podnětný text samotného autora.
Užitá grafika a následně také novinařina byly mé studijní obory. Společenské prostředí ovlivňuje náš život, zanechává v něm svou stopu a není tomu jinak ani v mém životním příběhu. Rád bych se zde zmínil, jak užité umění vidím a vnímám, rád bych se s Vámi podělil o dojem z ukázky mé snahy tvořivě doplňovat tento obor.
Jestliže ve světě uměleckých směrů překročil klasicismus práh z 18. do 19. století, pak se na konci 19. století zrodila secese, která zasáhla i část 20. století. Jednalo o dobu nového rozmachu průmyslové výroby založené na soukromém vlastnictví a svobodném podnikání. Tato vlna otevřela směr nového typu poznání, které umožnilo vstup estetického prvku do průmyslového výrobního procesu. Naše babičky například znaly šicí stroje značky Singer, nebo Royal s typickou masivní litinovou konstrukcí stolu a dřevěnou pracovní deskou. Mnozí z nás sedávali na židli značky Thonet (později TON), jejíž slavný model se vyrábí dodnes. Výrobní značka, to byl tehdy nový jev na trhu. Secesní produkce naplnila naše země a trh takřka k prasknutí a výrobci se tehdejších vzorů doslova nemohli zbavit, i když doba těchto výrobků již dozněla.
Paralelně se vyvíjelo i krásné umění, které poznamenalo tvorbu řady našich umělců, malířů, sochařů a architektů. Žádný Čech nemůže říci, že nezná jméno Alfonse Muchy, malíře a grafika, mimo jiné tvůrce první čs. poštovní známky takzvaných Hradčan, který svým dílem ovlivnil nejen české země, ale i kus kulturního života Evropy.
Někteří historikové dodatečně nalezli užité umění uplatněné téměř v každém věku a ve všech kontinentech světa. Proto dnes známe odbornou literaturu o stovkách stran nudného čtení. Jiní považují uvedené označení za velmi nešťastné. Příklad můžeme nalézt v knize Dějiny užitého umění, autor Henry de Morant, (nakladatelství Odeon Praha, 1983). Cituji autora knihy: „Užité umění je dekorativní tvorba, představující v každé době podstatnou složku životního prostředí, zahrnují architektonické prvky, nebo předměty zhotovené nejrůznějšími technikami a většinou nějakým způsobem zdobené. Nikdy však nejde o čistou zdobnost, nýbrž vždy jen o spojení užitečného s krásným, přičemž krása je až na druhém místě. Tvůrce je v této oblasti především řemeslník…“
Jsem toho názoru, že jde o omyl, který zde má nesprávnou podstatu a výklad, nebo je možná vyprodukovaný chybným překladem z cizího jazyka. Dějiny umění nás sice informují o účasti řemeslníků v tvůrčích kolektivech, hutích a podobně, to ovšem byli specialisté pro oblast činnosti, kterou tvůrčí čas „vedoucího mistra“ plně nepokryl. Četl jsem rovněž vyjádření, že knižní ilustrace je nebo byla chápána jako „dekorativní umění“. Obávám se, že autor ilustrace by se měl právem cítit uražen. On je autorem původního díla, které může být samozřejmě více či méně zdařilé, ale je původní. Užitým se stává až po sériovém polygrafickém rozmnožení. Je možno vzpomenout i takové ilustrace, které představují pro knižní dílo srovnatelné hodnoty s jeho textovým obsahem. Proto dělení na opravdové umění a ostatní hodnoty považuji za noční můru při posuzování vytvořeného celku díla. Na secesi navazovaly další umělecké, ale i filozofické směry. Byl to především kubizmus a směry pramenící z podstat podnikatelského života, pro které bylo sériové pojetí výroby natolik typické, že napomohlo vzniku i umění funkcionalizmu a tím i blízké filozofii pragmatizmu.
Na všechny tyto podněty reaguje česká umělecká avantgarda. Kubizmus je v našich zemích neodmyslitelně spojen se jmény F. Kubišty, E. Filly, nebo O. Gutfreunda. Konstruktivizmem vynikli především ruští umělci žijící ve francouzské emigraci. Teorii funkcionalizmu v architektuře i v obecné rovině formuloval génius francouzské architektury Le Corbusier roku 1927. Češi projektovali v tomto stylu Průmyslový palác (Tyl, Fuchs), obchodní dům Bílá Labuť (Kittner, Hrubý) a budovu ÚRO (Havlíček, Honzík), všechny stavby se nacházejí v Praze. Poutavě vysvětlila avantgardní tuzemské období autorka knihy České užité umění 1918-1938 paní Alena Adlerová (vydal Odeon Praha, 1983).
Rád bych připomenul dění, které se odehrálo ve zmíněných létech v mém rodném městě Zlíně, kterým jsem byl ovlivněn. Domnívám se, že si zaslouží pozornost. V minulosti jsme byli zvyklí, že vše, co určitý český autor vytvořil, jsme dali pod palbu ničivé mluvy, nebo si tohoto faktu jednoduše nepovšimli. Neviditelnost v tomto případě již nebyla a není pouhá abstrakce, ale hluboce poškozující, ničivá vlastnost. Mnohdy jsme nebyli tolik tolerantní a neuměli podpořit to, co nám častokrát svědčilo spíše ku prospěchu. Uvádět příklady ze života by tento text příliš zatěžovalo. Uplatnění funkcionalizmu a pragmatizmu jako stylu filozofie i reality společenského života se dostalo právě tomuto městu. To proto, že zde žila a pracovala rodina podnikatelů a vizionářů, jejichž firma nesla název Baťa. Firma uměla nakoupit surovinu, zpracovat ji ve výrobě v dokonalý produkt a ten opět prodat. To nebyla jen obuvnická výroba, která stála na počátku, ale i široká základna výroby obráběcích strojů, letecká výroba, výroba pohonných jednotek, chemická výroba pro zpracování usní, plastických hmot a pneumatik, vlastní lodní a letecká přeprava. Bylo to vyspělé stavitelství průmyslových a obytných budov, silničních a železničních komunikací, nemocnic, škol a dalších objektů. Podnikání koncernu bylo vždy podpořeno designem a reklamou na základě vyškolených specialistů (Baťova škola umění). Není náhodou, že to byl Le Corbusier, který pro Baťův koncern připravil projekt a koncepci moderního industriálního města, kam zahrnul vlastní návrhy takzvaných ideálních obytných domů a další. Například skladové budovy měly již tehdy provedenou stavební přípravu pro heliporty. Vizionářský projekt průplavu spojující tři moře na českém území nemá obdobu. Aktivita koncernu v českých podmínkách je ojedinělá a dosud nedoceněná. Přerušení jejího kontinuálního vývoje zapříčinily události 2. světové války.
Ze stylu Art Nouveau přechází umění do podoby Art Deco (1920-1940) a pokračuje dál. Název Art Deco byl odvozen od názvu výstavy v Paříži konané roku 1925, která se jmenovala Arts Décoratifs et Industriels, česky Výstava dekorativního a průmyslového umění. Byl to styl, o který se mezi válkami opírala vyjadřovací forma, kterou dokumentovaly příklady uvedené již u secese, nyní rozšířené o módu, divadlo, film, ale i například o vzhled domácích elektrospotřebičů, automobilů, letadel a luxusních zaoceánských cestovních lodí (Mauretania), architektury a průmyslových celků, téměř všeho užitného kolem člověka. Vzpomínám si, že mí profesoři měli na stěnách svých ateliérů rozvěšena svá díla, plakáty vytvořené ve stylu Art Deco, pro které neváhali jet nasát vzhled a dobu do Francie. Žel naše výuka, která probíhala po prošlém období socialistického realizmu, se k období tuzemské moderny již nevracela. Zdá se, že tento stav odpovídá i logice, socializmus svůj budovatelský rozmach průmyslové výroby nezakládal na soukromém vlastnictví a svobodném podnikání. V zemi byl pro konkrétní výrobek zpravidla jeden výrobce, o konkurenci nebyla řeč.
Socialistický realizmus vytvořil politické sféry výtvarného umění, které stavěly na vybraných jménech umělců v českém malířství a sochařství, architektura byla více méně do tuzemska dovezena ze SSSR a byla v rukou napodobitelů. Mnoho z tehdejších věcí denního užití ovlivnil dosažitelný výběr materiálů, který představoval převážně náhražku. Asi hůře než výtvarné umění na tom byla literatura, hudba, divadlo a film. Tam se ideologie hluboce vryla do vnitřní podstaty těchto oborů umění a později byla od tohoto usídlení bolestně očišťována. V rámci školní výuky byla uměle zanášena do hlav žáků a studentů. Na pokřivenost umění doplatilo mnoho tvůrců. Jejich talent byl nasměrován do ideologických temnot. Politická ideologie se objevovala v té době všude a v podstatě běda tomu, kdo ji dostatečně neabsorboval do sebe, do svých tvůrčích snah. Tak byly motivovány a vedeny i tehdejší umělecké svazy, Svaz českých výtvarných umělců nevyjímaje. Trvalo dlouho, než se jeho v podstatě „dohlížecí orgány“, reprezentované různými schvalovacími komisemi, významově obrousily, otupily či unavily a začaly se věnovat víc výtvarné úrovni díla, než samotné ideologii. Měl jsem v tomto směru své vlastní zkušenosti, které nebyly ničemu přínosné.
Dnes je opět vše jinak. Do výtvarných oborů zasahují poznatky soudobé vědy a techniky. Jsou vyvinuty software, technologie výroby a stroje, které jsou schopny rutinním způsobem nahrazovat nevýtvarnou činnost člověka, vytvářet předpoklad pro podstatně rychlejší a účinnější využití času. Zmíněné mechanizmy nejsou obdařeny talentem. Jejich působnost stojí v matematickém prostředí. To vše se může nebo bude měnit a doplňovat. Vedle polygrafie, internetových prezentací, reklamy, architektury a dalších oborů hraje v současné době prim především film, s výrazným vkladem amerických režisérů, například pana S. Spielberga, J. Camerona a dalších. S hrdostí můžeme vzpomenout díla Miloše Formana, ale i základů animovanému filmu, které sem vložil český režisér pan Karel Zeman. Člověk svou tvorbou svobodně a nezávisle vyjadřuje to, co vychází z jeho nitra a rozumu, co umí nad plán běžné dovednosti jiných jedinců. Zde svou roli hraje především talent. Vedle něj stojí věda a technika, připravena pomoci. Můžeme porovnat původní a současný fotoaparát nebo jiné vybavení. Počítač je fenomén pomoci a jakýsi předběžec nebo vodič. Zažíváme uplatnění technologie 3D. Podstatou je i nadále talent, ale také schopnost dílo obhájit, jít s ním na trh a uplatnit se.
Vlivy ekonomické krize a konzumního typu společnosti
Situace ve dvacátých letech minulého století představovala ekonomický pokles, proti kterému mělo stát mimo jiné i užité umění v novém, moderním provedení jako vstřícný nástroj vedoucí k oživení výroby a trhu. Ekonomika má však svá pravidla. Umění tato pravidla pouze doprovází, samo umění je nevytváří. Můžeme porovnávat. V prvním desetiletí 21. století se zjevuje nová vlna ekonomická krize. Lidé i podnikatelé opět hledají obranu. Šetří se, kde se dá. Slogany „vsaď a vyhraj“, nebo „kup a vyhraj“, nabízená akční cena a další útočí denně na spotřebitele. S chtivostí a v touze po zisku roste význam šedé ekonomiky a formy dravé a bezohledné soutěže. Téměř stejné průvodní prvky života společnosti známe z období krachu bank roku 1929. Soudobí architekti navrhují interiéry umění prosté. Lidé si úsporně zdobí své příbytky levnými tištěnými plakáty a rozličnými artefakty civilizačního a přírodního původu. Někteří propagátoři současnosti hovoří o svém „kladném vztahu“ k Street Artu. Sprejeři pojednávají svými nástřiky nedostupná místa městské architektury, vozy vlaků, poškozují fasády domů a jiné. Po nocích žárlivě přetvářejí díla svých kolegů do nových podob. Kontroverzní a vývojově brzdné se jeví odmítnutí projektu budovy nové národní knihovny architekta Jana Kaplického. Měřítkem české úspěšnosti a společenského a výtvarného citu žel nebude ani projekt skulptury prezentovaný v roce 2011 v sídle EU v Bruselu. Porovnáme-li tuzemské dění v obou krizových obdobích, pak je současnost významově i obsahově slabší.
V obecné škole nás učili, že prehistorický člověk žil v tlupách a živil se konzumem. Jeho vědomá činnost, kterou je možno již nazvat prací, ale i uměním, je odlišností člověka od ostatních tvorů žijících v přírodě. Středověký filozof Tomáš Akvinský (1225-1274) se zmiňoval o významu tohoto faktu. Tvrdil: „Člověk má rozum v rukou!“ Mohl bych však opakovat to, co přede mnou popsali jiní, fundovanější. Nachází-li se dnes člověk na vrcholu vývojového stupně lidské společnosti, pak by měl svůj životní styl logicky potvrzovat svými činy. Žel v současnosti tuto oblast života mimo jiné doplňuje nadměrná chtivost, nesouvisející vždy s potřebou člověka. Harmonie a rovnováha, vyváženost ducha a fyzična člověka, jeho tvůrčí činnost, práce, ale i funkce jeho rodiny byly vždy hodnotami celé lidské kultury. Umění vyžaduje přítomnost vnímatelů. Dnes ovšem přítomný show business zasahuje diváka podstatně silněji. Zdá se, že posiluje snahu vedoucí ke konzumu, která tržně vítězí. Schází do šířky uplatněná umělecká kritika a citlivá výchova dnešního člověka.
Člověk a umění je nekonečně živý celek
Vážím si každého, kdo něco umí. Umět něco hodnotově obecného však ještě nedělá z člověka tvůrce. Předpokladem je mít talent a cílevědomě své dílo zařadit do životního procesu. Ten, který objeví svou schopnost a vztah podílet se na projevu osobité a originální tvorby, by se měl této své schopnosti zmocnit jako dávný lovec svého zvířete, uchvátit jej a nikdy nepustit. Je třeba vědět, že v lidském životě není k dispozici tolik času, který by dovolil zanedbávat schopnosti člověka, odkládat je jako nějakou věc někam do úschovy či ke konzervaci pro budoucnost. I ten největší talent může časem vymizet. Současně jsme postaveni před potřebu spolupráce a ochrany životních hodnot.
Užité umění je denní potřebou současného člověka, neustále jej doplňuje a doprovází, je člověku logicky a nepostradatelně blízké.
Co zde prezentuji?
Na grafice, kterou zde vidíte, pracuji zhruba od roku 2009. Rád a s potěšením Vás seznamuji s vybranými pohledy na České středohoří. Jde o překrásnou krajinu, která mě přitahuje a trvale překvapuje svou podmanivou krásou a českostí. Nic nového jsem světu asi neobjevil, nově jsem se pouze seznámil a je to vskutku silný zážitek. Snažil jsem se, aby krajina mnou viděná dostala jiný popis, který jiní vyjádřili již přede mnou jinak.
Postupně jsem k Českému středohoří přiřadil Máchův kraj kolem Bezdězu, Jestřebí, kde básník rovněž pobýval, přírodní útvar Peklo a další krajinu, která s oblastí Českého středohoří souvisí, neboť se nachází hned v sousedství.
Prozatím jakousi třetí skupinu tvoří volná témata. Grafiku tvořím vlastní rukou nejdříve černobíle a rozvádím ji do barev pomocí soudobé techniky.
Děkuji za pozornost, kterou jste mi svou návštěvou věnovali.