Vlastivědná procházka Moskevskou ulicí

Verze pro tisk |

Dnešní Moskevská ulice protíná město od jeho vzniku. Byla vždy rušná, s obchůdky a hospůdkami, a hrnčířskými trhy. Podle kostela sv. Kříže se nazývala Křížová (Kreuzstrasse), stejně jako brána, která zde byla v době, kdy bylo město obehnané hradbami.

Ta rozdělila ulici na vnitřní a vnější. V roce 1850 byla vnější část přejmenovaná Ferdinandstrasse (na počest císaře Ferdinanda V.). V roce 1925 ji radní vrátili původní název. Vnitřní části byl název změněn v roce 1895 po smrti Franze Schmeykala, kdy byla na jeho počest přejmenovaná na Schmeykalstrasse. Názvy obou částí se dále měnily v roce 1939: vnitřní se vrátil původní název Kreuzstrasse, vnější dostala pojmenování Strasse der SA. Po válce v roce 1945 byla celá ulice přejmenovaná na Libereckou, o rok později na Moskevskou.

Podobu, jakou má dnes, získala v průběhu 19. století, zejména po velkém požáru v roce 1820. Vnitřní část zůstala typicky městská s domy a obchody, ve vnější se v době industrializace postavily tovární budovy a vily továrníků.

Z náměstí vstoupíme do Moskevské ulice podchodem u domu číslo 5. Do něj se původně vcházelo středověkým portálem z roku 1555, který je nyní umístěn na domě č. 2. Dům vlastnila rodina Sommerů, která se zabývala finančnictvím. Z této rodiny pochází první volený starosta našeho města Michael Sommer. Při císařských manévrech v roce 1899 v něm přebýval vzácný host Ferdinand d´Este.

Další domy v řadě patřily živnostníkům, kteří zde měli menší či větší krámky, ve kterých nabízeli zboží i různé služby. Např. zde byl salon pro dámy, v domě čp. 8 byl obchod s kůžemi a koženým zbožím, následovala parfumerie Josefa Mildeho a hodinářství a optika Heinricha Stroha, kde se prodávaly špičkové výrobky švýcarských firem. Nechyběla zde ani vinárna nebo hostinec. Zajímavou historií prošel arabeskami zdobený dům čp. 82 na protější straně. Vlastnil jej majitel kartounky a poslední českolipský purkmistr Adalbert Kirchberg. Je to dům, ve kterém se v roce 1826 narodil Franz Schmeykal, po kterém byla část ulice pojmenovaná. Vystudovaný právník se stal významným politikem působícím v Praze, byl zastáncem Němců a hájil jejich práva. Stál se výraznou a kontroverzní postavou. Před domem se odehrály předrevoluční události v roce 1844. V červnu toho roku byl zatčen tiskař Ignác Čáp, který dělníkům rozdával letáky nabádající ke stávce. Rozzlobení tiskaři se shromáždili před domem a žádali purkmistra, aby byl propuštěn. Při střetu s četníky došlo ke střelbě a jeden dělník byl zastřelen. 

Pod tímto domem, kde je dnes parčík, bývalo Hrnčířské náměstí (Töpfermarkt), na kterém českolipští hrnčíři prodávali svoje výrobky. V první polovině 20. století zde stál pomník padlým vojákům za císaře, věnovaný zejména obětem z války roku 1866. 

Vnitřní Moskevská ulice končila v místech, kde je dnes křižovatka do ulic U Synagogy a Jiráskovy. Přibližně tam stála městská brána, za níž ulice pokračovala. První rohový dům za křižovatkou vlevo patřil rodině Geppertů, odkud pocházel komik němých filmů Karl Geppert. Proslavil se hlavně v Berlíně, v České Lípě vystupoval ve slavných skečích v kině Olympia.

Nejzajímavější stavbou v této lokalitě je nejstarší kostel ve městě, kostel sv. Kříže. Byl postaven ve 14. století, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1389. Kdo jej nechal postavit a kdy, a také kdo byl stavitelem této gotické stavby se stanovou střechou, není známo. V roce 1469 zřejmě vyhořel, později byl obnoven a znovu vysvěcen v roce 1490. I když se mu zničující celoměstské požáry v letech 1787 a 1820 vyhnuly, přesto mu na konci 19. století hrozila kvůli špatnému stavu demolice. Naštěstí se vedení města nerozhodlo pro to „nejjednodušší“ řešení, ale naopak si vyžádalo odborný posudek, který potvrdil velkou historickou hodnotu objektu. Oprava byla nabídnuta Josefu Mockerovi, který se podílel na dostavbě katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Obnovil jej částečně v gotickém a částečně novogotickém stylu. U kostela se rozkládal hřbitov, na kterém se pohřbívalo až do roku 1884. Při procházce kolem nalézáme jeho pozůstatky, stejně tak pozůstatky památníku padlým v 1. světové válce, který se stal symbolickým místem Čechů a Němců. Společně se u něj scházeli o Velikonocích až do roku 1938. 

Na druhé straně ulice stojí školní budova (Moskevská 679), na které je nainstalována pamětní deska připomínající, že zde byl vězněn Jakub Arbes. Ještě než si zde v letech 1873-1874 odseděl svůj trest slavný spisovatel, sloužila budova jiným účelům. Původně zde stály 3 zchátralé dvoupatrové domy, které odkoupil Franz de Paula Elbel. V roce 1810 zde založil kartounku, kterou ve třicátých letech provozoval její další majitel Emanuel Müller. V době úpadku v roce 1850 město budovu od Müllera odkoupilo. Zrekonstruovalo ji a půl století sloužila potřebám krajského soudu, který v ní měl kanceláře i vězeňské cely. Další přestavba čekala budovu v roce 1900 a od té doby slouží školním účelům. Od roku 1901 patřila Chlapecké obecní škole, a loni to bylo sto let, co zde byla otevřena první česká škola.

I v další rozsáhlé budově se dříve potiskovaly látky. Původně zde stály dřevěné dílny, které nechal v roce 1789 postavit Severín Langer a skoro 50 let v nich provozoval kartounářství. Silně zadlužený podnik koupil v dražbě v roce 1838 Ignaz Thume. Staré budovy nechal zbourat a postavil zde novou kartounku, kterou postupně rozšiřoval dalšími přístavbami. Na konci 19. století se majitelem kartounky stal Arnold Rosenthal. Začalo zde nové, velmi úspěšné období podnikání. Nový majitel podnik zmodernizoval, po požáru v roce 1913 jej přestavěl do dnešní podoby. Tisklo se zde ručně ale hlavně strojově, a to až do koku 1938. O rok později se zde začaly vyrábět vrtačky firmy Siemens. Po válce zde strojní výroba pokračovala v podniku ČKD, který byl součástí národního podniku MEZ Náchod. Z něj se v roce 1961 vyčlenil závod Narex. Toto pojmenování se mezi lidmi udrželo dosud, i když se zde dnes už vrtačky a jiné nářadí nevyrábí.

Na protější straně si majitelé kartounek nechali postavit vily a ulici zakončuje komplex pivovaru. V roce 1698 jej nechali postavit Kounicové. V jejich majetku byl až do roku 1901, kdy jej poslední majitelka prodala spolku měšťanů. Z vrchnostenského pivovaru se stal měšťanský, v roce 1945 jej získalo město. Pivo se v něm vařilo až do roku 1948. Nějaký čas se zde stáčelo litoměřické pivo, o něco déle limonády. Rozsáhlé prostory areálu sloužily podnikům pekárny a zelenina jako sklady, obchod a kanceláře. Dnes bývalý pivovar, ve kterém se vařilo ve velkém množství kvalitní pivo, které propagoval rozesmátý červený trpaslík, patří soukromé firmě.
 

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru