V roce 1867 opustil Jakub Arbes studia a vydal se na dráhu žurnalistiky. První redaktorské místo našel v týdeníku Hlas. Po dvou měsících přijal nabídku do Kutné Hory, kde připravil k vydávání časopis Vesna kutnohorská. V tomto městě si chtěl také vybudovat rodinné zázemí a přivést sem ženu Josefínu, se kterou se před pár měsíci oženil.
Časopis měl být hospodářsko-průmyslový a nikoliv poučný a zábavný. Arbes tento směr zachovával, jen občas si zde otiskl své články a překlady. Ale doba, která byla neklidná, plná nepokojů a táborů lidu, nemohla nechat Arbesa v klidu. Nejenom že se poprvé dostal do konfliktu s mocí, kdy za podepsání výzvy k táboru musel zaplatit pokutu, ve Vesně Kutnohorské popisoval nepokoje v sedlecké továrně na tabák a zastal se dělníků. Tím si znelíbil vydavatele listu a ti ho požádali, aby z redakce odešel. Zklamaný Arbes se po půl roce vrátil do Prahy.
Začal pracovat v Národních listech na postu šéfredaktora. Tato funkce mu přinesla hodně nepříjemností, neustálé konflikty s úřady mu ztrpčovaly život, ale přesto ho tato práce naplňovala. Díky ní se stal přímým účastníkem manifestací zejména mladých lidí nejen v pražských ulicích, ale také na divadelních prknech a na venkově, pak na táborech lidu. Národní listy se staly tribunou nespokojených a manifestujících, žurnalisté se stali hlasy lidu. Na postu odpovědného redaktora pracoval od listopadu 1868 až do nástupu do vězení v České Lípě v roce 1873. Po odpykání trestu se do redakce vrátil, ale už se nestal odpovědným redaktorem.
V roce 1875 napsal článek „Dr. Stroussberg a jeho hospodářství na Zbirožsku“. Vzbudil senzaci, byl přeložen do několika cizích jazyků a koloval téměř po celém světě. Arbes měl štěstí. Byl vyslán do Zbiroha a ve vlaku si náhodou přisedl k pražskému místodržiteli a správci konkurzní podstaty, kteří spolu německy rozebírali vážnost situace kolem Strousberga, zkrachovalého majitele západočeských železnic a dalších závodů. Netušili, že jim Arbes rozuměl a usilovně se snažil zapamatovat vše, co bylo dosud přísně tajné.
V redakci Národních listů pracoval Arbes do 3. prosince 1877, kdy mu Julius Grégr, kterého si nesmírně vážil, v dopise poděkoval za „výtečné a obětavé služby“ a z redakce ho propustil. Arbes si v životě prožil několik událostí, které ho zlomily a dostaly na dno. Výpověď z Národních listů byla jedna z nich. Byla mu vzata práce, která ho naplňovala, viděl v ní smysl života. Navíc přišel o stálý plat, kterým musel živit ženu, tři děti a staré rodiče. Bylo to těžká rána, která ho dostala do hluboké deprese. Po měsíci přemýšlení, kdy teprve své ženě řekl o výpovědi, se rozhodl, že se stane spisovatelem z povolání. Byl to krok do neznáma, v českém prostředí naprostá novinka. Ale Arbes byl plný tvůrčích sil, měl odvahu a zároveň se bál. Výpověď od Julia Grégra byla těžkou ranou, která ho bolela po celý život, ale posunula ho dál.
Do roku 1879 měl ještě stálý plat jako dramaturg Prozatimního divadla a redaktor německého časopisu Politik, odkud byl propuštěn za příznivou kritiku Nerudových Písní kosmických. V roce 1880 založil humoristický a satirický časopis Šotek, který měl vysokou úroveň. Přispívali do něj K. V. Rais, L. Stroupežnický, J. Vrchlický a ilustracemi ho doprovázel mladičký Mikuláš Aleš. Časopis neunikl pozornosti policie a po roce zanikl. Arbes se pokoušel redigovat ještě další časopisy, které propagovaly pražská předměstí (hlavně rodný Smíchov), ale ty neměly dlouhé trvání. Bohatě dodával do různých časopisů nejen beletristická díla, ale také literární, divadelní, sociální a politické studie, satirické verše, vzpomínky, fejetony, kuriozity. Významné jsou také překlady cizích děl i divadelních dramat. Jeho články byly otištěny snad ve všech časopisech té doby, tribunou jeho myšlenek se mu staly zejména obnovený Lumír, Světozor, Květy, Národní listy, Čas, Hlas národa, Naše doba.
Tato bohatá tvorba ho dokázala uživit, ale ohlas nebyl takový, jaký si představoval. Ctižádostivý Arbes byl zklamán nepochopením a vlažností, s jakou přijímali čtenáři i kritika nejen jeho beletristická díla, ale i studie. Arbes byl ve své době brán na vědomí prostě a mlčky, bez vzrušení, nadšení a velkých ohlasů. O jeho pozůstalost se pečlivě starala dcera Olga, o pochopení, uznání a zviditelnění jeho díla usiloval jeho vnuk Josef Gruber. Byl vyslyšen nejen v rodném Smíchově, ale také v našem městě. Co se dělo na konferencích v letech 1959–1973 a jaký měly význam pro naše město, se dozvíme v sobotu 18. října ve 14 hodin na přednášce Ladislava Smejkala s názvem Arbesovy České Lípy, kterou pořádá Vlastivědný spolek Českolipska – Klub přátel muzea v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě.