Takže než jsme se sem vypravili, bylo nám řečeno, ať si dáváme pozor na to, co jíme (přesněji můj mi lékař řekl: „Ne abys žral něco z ulice!!!“). Ovšem tato zásada se dala dodržovat pouze ve větších městech, kde bylo možné nakupovat v supermarketech...Ve většině obcí se nacházely pouze pouliční stánky, kde se prodávaly všemožné „dobroty“, kterých jsme se zpočátku snažili vyvarovat...
S obchůdky na ulici jsme se setkali už v Taně, ale strach nám nedovolil (prozatím) něco zkoušet. Vzpomínám si, že první jídlo, které jsem si takto koupil, byla nějaká „buchta“ plněná čokoládou - říkal jsem si, že na tom není nic špatného a že mi z toho snad zle nebude. A nebylo :).
V hlavním městě jsme bydleli v hotelu Le Lac, kde samozřejmě připravovali jídla, jenže asi nebyli zařízeni na tak velkou skupinu, takže pokud nás chtělo víc jak tři jeden typ jídla, slyšeli jsme větu: „Už nemáme.“, což bylo vcelku často.
Restaurační strava se rozčleňuje do několika částí: zebu, kuře a ryba na různé způsoby. Kuře a ryba pro nás nebylo nic nového, tak jsme museli prubnout zebu - prostě takové tužší hovězí.
V lepších restauracích, mezi které se řadí i Le lac, často dostanete nějakou přízdobu v podobě salátu (rajče, hlávkový salát, mrkev)...když jsem měl téměř všechnu tuto přílohu snědenou, řekla mi Hanka (zdravotnice), jestli mi došlo, v jaké vodě to asi myli... Nedošlo... Ale dopadlo to naštěstí stejně jako se sladkostí z ulice.
Cestou z Tany do Mahajangy jsme se zastavili na oběd v jedné malé vesničce, kde měli na výběr ze dvou jídel: zebu s rýží nebo ryba s rýží. Všude kolem stolu létala hejna much, a když jsme omylem nahlédli do kuchyně (kde vařily děti), tak jsme si řekli, že jestli nám nebude špatně z tohohle, tak už můžeme sníst vážně všechno...ale na druhou stranu, kde v Evropě dostanete hlavní jídlo za dvacet korun? Večeře proběhla v obdobném stylu jen na jiném místě. Zde jsme dostali další přílohu: vývar z rýže k pití. To ale (po přivonění) neriskl nikdo.
Když jsme se v Mahajanze vraceli z pláže, zachvátil nás takový hlad, že jsme se rozhodli - zkusíme jídlo z ulice... Většina stánků je obsluhována buď jednou ženou či jedním mužem, ale najdou se i o něco větší, kde je zapotřebí více rukou. Můžete tu koupit všemožné jídlo: smažené taštičky plněné masem, rybou nebo cibulí (masové jsou nejlepší).
Důležitá složka pouličního stravování jsou brochette de zebu, což se dá přirovnat k malým špízům většinou se třemi kousky masa a špeku. Dále například smažené banány, batáty nebo maniok. Obrovskou výhodou této stravy je, že jeden kousek stojí téměř vždy 100 ariary čili jednu korunu, takže se za deset korun najíte. Pro nás nejrizikovější složkou byly asi těstovinové saláty se zeleninou (opět se nabízela otázka: Kde to myli? nebo: Myli to vůbec?).
Když jsme to jednou snědli, tak jsme se částečně strachu zbavili a poté jsme zkoušeli další zajímavé a neznámé věci. První problém nastal, když jsme se měli vypravit do rezervace Baie de Baly a museli jsme si nakoupit zásoby na několik dní. Byla zrovna neděle a skoro všechny obchůdky tudíž zavřené, takže jsme museli do těch nejzapadlejších uliček, abychom si mohli koupit pár kilo rýže (což se později ukázalo jako velká chyba). Mají tu asi deset druhů této suroviny, tak vyberte tu správnou... My nevybrali... Poté jsme se ji snažili uvařit (v ešusu na lihovém vařiči) a dopadlo to asi tak, že polovina byla nedovařená, druhá převařená a chutnala tak odporně, že se téměř nedala jíst, ať jsme k ní přidali jakékoliv koření (kari, sušené krevety, pepř, sůl, hřibové koření...).
Po tomto „propadáku“ jsme se dohodli, že rýži tedy ne, a zvolili jsme těstoviny (za těch třiatřicet dní jsme měli asi dvacetkrát těstoviny s kečupem a sýrem, občas s rybičkami, s kečupem, ale bez sýru, se sýrem bez kečupu. Jednou jsme je zkusili udělat i s karamelem a banány (a kupodivu to dopadlo vcelku dobře a dokonce nás to i na pět minut zasytilo).
Většinou jsme si utvořili dvojice až trojice, které sdílely jeden ešus. My s Radkem jsme někdy museli vařit tři chody (vždy plný - spíš přetékající - ešus), abychom měli aspoň na chvíli dost...taky jsme byli první, komu došel tuhý líh, a tak jsme byli nuceni žebrat u ostatních (občas nejen o něj, ale i o ty těstoviny).
Jednou jsme si dopřáli a koupili jsme si asi deseticentimetrové krevety, které jsem tímto způsobem také zpracovali a to byla teda bašta:).
Naprostou raritou se stala rezervace Ankarafantsika, kde jste si v místní restauraci objednali večeři, dvě hodiny jste čekali, a pak Vám bylo řečeno, že to nemají (to bylo v lepším případě...v tom horším na Váš požadavek zcela zapomněli).
Když se zmiňuji o jídle, nesmím zapomenout na všemožné druhy ovoce, které jsme tu ochutnali: takže v první řadě se jedná o banány, kterých tu mají asi dvacet druhů, ale některé jsou pouze na vaření a v syrovém stavu není možné je požít. Zajímavostí je, že ty, co vypadaly nejhůř (měřily sotva deset centimetrů a byly spíše černé než žluté) chutnaly ze všech nejlépe. Guanabana tvoří takové podivné šišky, které jsem ochutnal jednou a byl jsem od nich tak špinavý, že jsem je podruhé ani nezkoušel (nebo to bylo pro jejich odpornou chuť?).
Také tu pěstují papáji, manga, ananasy a nenajdete pláž, která by nebyla lemovaná kokosovým hájem (chcete-li si dát tento lahodný ořech, řekněte vesničanům: oni Vám pro něj za dvě koruny vylezou na palmu, osekají ho, otevřou a ještě Vám s láskou půjčí lžíci k jeho vydlabání). Chlebovník je ovoce, které svou velikostí převyšuje i vodní meloun, jenže... uvnitř má mnoho zhruba třícentimetrových semen a jeho dužina je tak lepkavá, že když ji dostanete na kůži, pomůže Vám s ní dolů jediná věc- olej...ale kde ho tady vzít? Á, v čínské polévce je přece vždy pytlíček... Ale kdo má po něm pak uklízet ten stůl? Musím přiznat, že z jednoho tohoto plodu se najedlo asi deset lidí.
Dalším podivným ovocem je strichnos spinosa, jehož plody, veliké asi jako baseballový míček, jsou chráněny pevnou skořápkou, takže k jeho otevření potřebujete ostrý kámen. A když se Vám podaří prosekat se dovnitř, zjistíte, že devadesát procent objemu slizovité a děsně kyselé dužiny nezaujímá nic jiného než semena. Tamarind je ohromný strom tvořící hnědé lusky, které se po usušení také jedí, ale stejně jako strichnos (spíš daleko víc) jsou velmi bohaté na vitamín C.
Co se týče pití, museli jsme samozřejmě používat určité přípravky ke zpitnění vody (například dvousložkový Aquasteril Tramp na bázi chloru vytěsněného kyselinou citronovou, ale my měli Certisil založený na působení chloru a stříbra - měl jednu výhodu: doba čekání na pití se oproti Aquasterilu snížila na polovinu, ale na druhou stranu z něj byl více cítit halogen).
A proto když jsem byli v nějakém městě, dopřáli jsme si koupi balené vody. Také jsme vyzkoušeli místní pivo - mají tu dva druhy: Three Horses Beer (Tři koně), které se stáčí do lahví o objemu 6,5 deci a má 5,4 %, a Gold ve třetinkách s 6,5 %. Nebylo nejhorší, ale české pivo je prostě k nepřekonání.
Jestli máte zájem vidět fotky z této úžasné akce, tak klikněte na www.sima.ceskalipa.org
Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi tuto cestu umožnili, konkrétně své rodině (Petr, Josef a Olga Šímovi), Datronu Česká Lípa, městu Dubá, panu Tomáši Novákovi, panu Oldřichu Filipovi, Občanskému sdružení rodičů a přátel Gymnázia Česká Lípa, RK Kokořínsko, panu Mudr. Jogendru Jogheemu, Radě města Česká Lípa a Odboru školství, tělovýchovy a sportu z Krajského úřadu Libereckého kraje.