Spisovatelka Hana Andronikova po osmi letech napsala novou knihu, autobiografický román o hledání osobní svobody.
Hana Andronikova debutovala v roce 2001 románem Zvuk slunečních hodin (Magnesia litera za objev roku 2002, Literární cena Knižního klubu 2001), v následujícím roce pokračovala souborem povídek Srdce na udici a až nyní vydala autobiografický román Nebe nemá dno (Magnesia litera 2011 – Cena čtenářů). Román je rozdělen do pěti částí v časovém rozmezí sedmi let. První část o smrti otce hlavní hrdinky Amy předchází zbylý děj o pět let. Druhá až pátá část popisují náročnou cestu Amy od onemocnění rakovinou po její uzdravení. Cesta vede přes peruánský prales, Nevadskou poušť a končí na Blízkém východě. Čtenáře vede nejen dělení na kapitoly, ale také forma deníku, kdy je využita datace kratších či obsáhlejších zápisů. V těcho zápisech se mísí hrdinčin vnitřní monolog s e-mailovou korespondencí s jejími přáteli a vizemi, které jí napovídají, kam by měla směřovat. Ovšem to, co na románu zaujme nejvíc, je originální jazyková výstavba, ve které se střídají strohé věty s barvitými popisy okolí i pocitů, ich-forma s er-formou a již zmíněné různé formy textu, kterým se jazyková výstavba přizpůsobuje. Román Nebe nemá dno je jednoznačně výtečným čtenářským zážitkem.
Hana Andronikova
Nebe nemá dno
Odeon, 2010