20 let nového Polska v reportážích

Verze pro tisk |

V úvodní kapitole jsou jen kusé záznamy z deníku novináře:
19. 4. 90 Moskva Litvu potrestala. Zastavila jí dodávky plynu.
22. 4. 90 Poprvé jsem si koupil kiwi. Vypadá to jako brambora, ale uvnitř – no něco úžasného!

23. 4. 90 Kolegyně reportérka z Gazety slyšela, jak jedna paní z továrny říká: „Ukázala jsem dceři nádherné uzeniny za výlohou uzenářství. Prozatím se jen díváme, ale jednou na nás taky přijde řada.“

Krallová: „Paní Ireno, seznamte se s tou ženou blíž, popište tu továrnu, a nejlepší by bylo, kdybyste popsala, co mají v ledničkách dělnice z nějakého oddělení. Každé musíte do ledničky nakouknout!“ (Ta má ale nápady! Irena říká, že to udělá.)

28. 4. 90 Strašná spousta lidí postává (posedává) na ulici, každý má nějaký svůj důvod.

Varšava je plná. Lidi na každém rohu. Nejsou to žebráci. Ale někteří taky. Všichni sedí a tváří se důležitě jako nějací Poslové.

V průchodu pod Rotundou stojí Monika (zeptal jsem se jí, jak se jmenuje). Hlavu má vždycky zabalenou do šály (tmavě červené), která jí sahá až po oči. Třeba nemá zuby? Sedí tu už půl roku.

Monika vyšívá dečku na zeď, protože kdyby seděla nečinně, nikdo by jí žádné drobné nedal. Teď právě vyšívá slovo Solidarita, aby udělala dobrý dojem („Solidaritu lidi pořád ještě kupujou,“ řekla, když jsem k ní došel.)

Delší ukázku z deníku si přečtěte zde.

Psal si ho Mariusz Szczygieł. Do knižního souboru vybral 27 nejzajímavějších, nejkontroverznějších a nejznámějších polských reportáží 22 autorů, napsaných po pádu komunismu (překlad vychází pět let po vydání v Polsku, proto ten titulek). V předmluvě pro české a slovenské čtenáře editor připomíná, že první polskou reportáž, Pouť na Jasnou Horu, napsal v roce 1895 tehdy 27letý W. S. Reymont. Je považována za psychologický literární dokument. Reymont totiž popsal chování čtyř tisíc poutníků tak, že se jeho reportáž stala reportáží o celém Polsku. Položil tím základy, o které se opírá většina polských novinářů dodnes: Být reportérem znamená pochopit, proč se líčený člověk chová tak, a ne jinak. Nehodnotit, nekopat, nechválit, nesoudit, nepřibarvovat, ale pochopit. – Ovlivňovat myšlení Poláků prostřednictvím románů může trvat hodně dlouho. Román píše autor rok nebo dva, kdežto reportáž se dá napsat za týden. Díky ní mohli spisovatelé veřejně říci něco o důležitých společenských záležitostech. Tento žánr byl pro ně něčím jako kávovarem. Polské týdeníky byly proto plné reportáží napsaných nejvýznamnějšími spisovateli. Odtud ta péče o formu, kterou pěstujeme dodnes. Reportér, který chce udržet pozornost čtenáře, musí najít nejlepší formu. Smí použít jakoukoli literární kličku – až na jednu: nesmí si vymýšlet.

Muž bez paměti, kterého našli zraněného na kolejích. Polsko v inzerátech. Film Dluh podle skutečné události: tři mladí podnikatelé v zoufalé situaci zabili mafiána a jeho osobního strážce. Skupina lidí, kteří pašovali spolykané kapsle s kokainem (nejlepší reportáž roku 2006). Uživatelé bobulí z fitka.
Gastarbeitři v londýnském Tescu. Ultrakonzervativní Radio Maryja. Bezdomovci budují pomník 11. září. Polsko chatuje o sexu. Dvě Jaškovy (lesbické) mámy. Spolupracovníci tajné policie v době výjimečného stavu. Soud s příslušníky speciálního oddílu milice, kteří v prosinci 1981 postříleli devět a zranili dvacet pět stávkujících horníků. Zpověď homosexuálního kněze, který je HIV pozitivní...

Stejně jako u nás, i v Polsku se po roce 1989 mnoho věcí v politice, kultuře i ve společnosti radikálně změnilo. Polská reportáž, jeden z nejzajímavějších a nejprestižnějších žánrů s dlouhou tradicí, se zrodila z potřeby tyto změny hlouběji, s odstupem a kriticky pochopit. Některé reportáže jako by popisovaly to, co sami dobře známe, jiné jsou ale specificky polské. Výbor podává velice různorodý, místy třeba až komický, ale jindy krutě mrazivý obraz uplynulého čtvrtstoletí uprostřed Evropy.

Dvě podrobnější recenze najdete zde a zde.

Seznam dalších recenzí, pořadů a rozhovorů najdete tady.

A že je vám jméno Mariusz Szczygieł povědomé? Nepíšeme o něm tady poprvé, viz zde a zde.

Nahoru