Mezinárodní hudební festival Lípa Musica vybral pro svůj nedělní koncert novou destinaci, za kterou ale nebylo třeba cestovat lán světa. V Centru textilního tisku v České Lípě vystoupila cimbalistka Zuzana Lapčíková, kterou na improvizovaném pódiu doprovázel kontrabasista Josef Fečo.
Centrum textilního tisku není místem, které by bylo na podobné akce zavedené, a proto byla na místě lehká pochyba nebo spíš zvědavost, jak zde koncert vyzní. Nakonec místu koncert celkem slušel a při troše představivosti mohly pískovcové štuky, ze kterých je budova centra vyzděna, připomínat atmosféru moravských sklípků. K této impresi by se ale nedalo dojít bez interpretů večera, kteří nechali ožít témata starých lidových písní a balad, kterých se mnohokrát chopili a po svém přetvořili lidoví i z dějin již pod jmény vystupující hudebníci.
Když už se ale mluví o cimbálovce, je třeba podotknout, že jí bylo na pódium sotva půl, lidovým písním uvyklí posluchači mohli postrádat prim a kontra houslí i šveholení violy. Na druhou stranu cimbál, jehož tóny tvrdil pouze jazzový kontrabas, se bez smyčců stal sólovým nástrojem a českolipské publikum, kterému tento nástroj není až tak vlastní, mělo příležitost si jej vychutnat a zaměřit se na něj měrou neobvyklou.
Zuzana Lapčíková těží z lidových písní moravsko-slovenského pomezí. Není to však její jediný zdroj. Pod vedením Josefa Feča se nejednou během koncertu vydala i na pole jazzového minimalismu a improvizace. Vzniklo tak něco specifického, co mi dalo zapomenout na absenci smyčců, kterou jsem na samotném počátku pociťoval. Společné vykračování cimbálu s kontrabasem učinilo z adaptace lidové písně cosi, čemu leckdo říká world music, tedy něco, co vychází ze specifických kořenů, ale jinak má univerzální platnost a srozumitelnost pro různé posluchače.
Na z toho vycházející otázku, která se sama nabízí, zda-li je lepší konzervovat lidovou píseň v její původní podobě nebo se jí chopit a přetvářet ji, odpověděla Zuzana Lapčíková sama. Není rozhodně chybou se lidovek chápat po svém, je tak ale třeba činit s pokorou ke starým mistrům, koneckonců lidovky upravoval už Janáček. Je třeba zachovávat i se inspirovat.
Kontrabasová škola, kterou prezentoval během večera Josef Fečo, na druhou stranu nebyla pouze ortodoxně jazzová. Naopak tento hudebník umí danou píseň odehrát jak v aranžmá jazzovém, tak po Slovácku či se špetkou temperamentu ještě o trochu více jihovýchodního. Oba umělci si vyšli vstříc a výsledný efekt neurazil ani jazzmana ani folkloristu, naopak oba potěšil.
Na Fečovi jako kontrabasistovi je ale zajímavé i to, že smyčec si sebou na pódium nebere pouze jako talisman, aby jej pak vzal do ruky jednou u přídavku, nýbrž jej velmi osobitě a hbitě používá, umí na něj hrát tak rychlým staccatem, že na nástroj původně smyčcový hraje de facto jako na perkuse.
Hudební osobnost Zuzany Lapčíkové se mi hodnotit nechce vůbec. Ona v lidové písni vyrostla a v hře i zpěvu je jí tento nekonečný materiál vlastní o řád více než nejcitlivějšímu posluchači. Hodnotit nebylo třeba nic, stačilo vidět, jakou udělala radost každému z posluchačů v sále.
