Zahrádecký večer byl věnován sólovému violoncellu

Verze pro tisk |

Když píšete o koncertech Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, těžko se bráníte nadužívání slova tradiční. Pokud bych se nebránil, napsal bych, že v Zahrádkách v kostele svaté Barbory se konal tradiční koncert při svíčkách. Jeho jediným protagonistou byl Tomáš Jamník, který uvedl skvělý večer věnovaný violoncellovému recitálu.

Na programu byly známe suity pro sólové violoncello od Johanna Sebastiana Bacha, z nichž Tomáš Jamník zahrál první tři. Bach je pilířem barokního období a vážné hudby vůbec. Jeho violoncellové suity jsou jedním z jeho nejznámějších a nejhranějších děl. Mnohokrát byly upraveny i pro jiné nástroje, mimo jiné také pro lesní roh. Této adaptace se v minulosti chytil i český hornista Radek Baborák, který na letošním ročníku festivalu vystoupí se svým ansámblem již tuto sobotu.

Tomáš Jamník patří k důsledně pracujícím umělcům, kteří si na svá bedra neberou příliš koncertů. Naopak vedeni snahou o přesvědčivou interpretaci vystupují nanejvýš dvakrát do měsíce, aby se mohli na jednotlivá vystoupení maximálně připravit. Snad už proto se rozhodl koncert nahrávat i Český rozhlas.

Jako někdejší nedělní cellista jsem byl konfrontován s velice přesvědčivým pojetím Bachova díla a s úsměvem jsem vzpomínal, kterak jsem se kdysi v lidušce těžce prokousával známým preludiem k suitě č. 1 G dur. Tomáš Jamník se jí však chopil se zaujetím a zároveň s pokorou a přesně tak je třeba k Bachovi a jeho suitám přistupovat. Litovat jsem mohl jediného, že jsem na koncert nepřišel dříve a nenechal svou mysl nasávat medový zvuk violoncella přímo z první řady.

Sólové violoncello se do malebného kostela svaté Barbory obzvláště hodilo. Právě na tomto místě zůstal po někdejší vesnici jako závažný solitér kostel s okolo stojícím hřbitovem a solitérem večera bylo i violoncello Tomáše Jamníka. A stejně skromně a nevtíravě jako působí jeho sólový zvuk, tak i kostelní výzdoba v Zahrádkách je oproti klasickým barokním stánkům střízlivá ale stále ušlechtilá. Během večera si zkrátka interpret s prostorem mohl velmi dobře rozumět a jak jen mohl, toto souznění nechal proudit do diváků.

Recitály obecně jsou nesmírně náročné nejen pro interpreta, ale svým způsobem i pro publikum, které by na ně mělo být maximálně koncentrované nebo přinejmenším disciplinované. Teprve když je absolutní klid vyzní zážitek ze sólové interpretace v plné šíři. Pokud se však najde jediný rušitel, může večer ztížit pro interpreta a lehce znehodnotit pro ostatní posluchače. Jinými slovy, za šustění rozbalovaného bonbonu bych zabíjel. 

Nahoru