Ve dvou posledních zastaveních Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica na pódiích kralovaly dvě dámy docela odlišných hudebních období a stylů, večery s nimi nesnesou srovnání, oba byly docela jiné, oba skvělé, to by ale bylo příliš krátké hodnocení.
Protagonistkou pátečního večera v kostele svatého Zikmunda ve Stráži pod Ralskem byla Jana Semerádová, flétnistka a umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum. Koncert s podtitulem Budiž požehnáno rodiště mé byl věnován strážskému rodákovi Heinrichu Ignazi Franzi Biberovi. V repertoáru večera byla ale zastoupena i díla jiných veřejnosti ne až natolik známých českých barokních skladatelů Brentnera, Reichenauera, Vodičky nebo Tůmy.
Souboru hudebníků okolo éterické Jany Semerádové se ve Stráži pod Ralskem jistě muselo hrát velmi dobře a to i přes zimu, která se po polovině října z kostela dá vyhnat poměrně těžko. Strážské publikum bylo velmi kultivované a nejlépe nabouralo uranový komplex, pod jehož prizmatem bývá zvenčí nejednou nahlížena kulturní úroveň regionu. Koncertem uspořádaném přímo v centru někdejší těžby v urbanistickém thrilleru na pomezí sídliště a staré zástavby se festival tím nejlepším způsobem vůči přetrvávajícímu uranovému stereotypu vymezil.
K vřelému dojmu z koncertu přispěl i projev Jany Semerádové, který je charakteristický cílenou výraznou gestikou, která barokní impresi umocňuje. Původně jsem myslel, že jdu na čistou komořinu, ale obsaženo bylo i jedno zpívané číslo, které obstaral cemballista souboru za pizzicatového doprovodu na smyčce. Výsledným efektem koncertu byl živý a milý nedramatický dojem, repertoár byl přístupný a přitom nebyl v žádném ohledu laciný. Museli ho ocenit jak laici, tak návštěvníci, kteří mají za sebou v letošním ročníku již více koncertů a jejich mysl potřebuje milé zastavení spíše než náročnou hudební lekci. Onu vlídnost, která se táhla celým večerem nenarušilo ani závěrečné majestátnější concertino od Jana Josefa Ignaze Brentnera.
Sobotní večer měl docela jiné ladění a zaměření. V jedné z tradičních bašt festivalu v divadle v Novém Boru vystoupila se svou kapelou původem kamerunská a v současnosti v Holandsku žijící zpěvačka Ntjam Rosie, která zde představila svůj souljazzový projekt Elle. Tento večer byl taktéž velice čirým a autentickým hudebním zážitkem plným pozitivních vibrací, které šířila sama o sobě zpěvaččina osobnost doplněná výbornou kapelou, jejíž mladí členové nepostrádali žádnou z dovedností oldskůlových jazzmanů, byli instrumentálně velmi dobře vybavení a nechyběla jim v jazzu tolik zásadní schopnost improvizace, invence, hravosti a přitom nejlepší souhry.
V písních Ntjam Rosie jsou obsažena snad banální sdělení, která jsou ale těmi, na které ve všedních dnech občas zapomínáme, za všechna lze citovat z jejích textů úryvky jako We are all the same at the end of the day nebo Keep your head up and never give up. Těžko více přiblížit její hudbu slovy, ale kdyby se jí mohlo něco podobat, možná by to bylo unpluggedové provedení Jamiroquai, které ale nevím, jestli existuje, ale několikrát jsem si během večera na tuto vynikající kapelu vzpomněl. Byl to večer velmi příjemný a věřím, že každý odcházel domů tak trochu šťastnější a srdečnější. Nakolik si tento pocit v sobě uchová, je již fakultativní.
Ze sobotního koncertu v Novém Boru jsem si ale odnesl ještě jednu myšlenku. Novoborská kulturní scéna má rády alternativní projekty mimoklasické sféry. Loni zde divadlo vyprodal Dan Bárta, oblíbený a uznávaný zpěvák, letos se totéž podařilo i Ntjam Rosie, jejíž jméno je v Čechách takřka neznámé a přitom mi snad Dan Bárta a jeho příznivci odpustí můj pocit, že program Ntjam Rosie se mi líbil o poznání více než loňské covery, které zde jinak fenomenální český zpěvák uvedl. Pro Lípu Musicu je to mimo jiné zpráva o tom, že může být smělá a nemusí se bát návštěvnického propadáku ani při importu málo známých zahraničních interpretů neklasického či přímo alternativního ražení, přinejmenším v Novém Boru ne.