Ano, přesně to se mi chtělo vykřiknout do potlesku po dnešním spektáklu v Centru textilního tisku. Každý, kdo někdy hrál na nějaký dřevěný dechový nástroj, ví, co to je „houser“: místo tónu se ozve nežádoucí kviknutí, které je známkou nedokonalého zvládnutí nástroje, nebo technické poruchy na něm. Pokud ale pištec hraje padesát minut velice náročný složitý part, všechno zpaměti, v jednom kuse a zároveň tančí a předvádí pantomimické kousky, a to vše bez jediné chyby, natož housera, je to téměř vzácný přírodní úkaz. To našince k hlasitému obdivu přímo nutí. Pochopil jsem, proč Karel Dohnal (*1973) patří k pouhým čtyřem klarinetistům na světě, kteří něco takového dokážou.
Dalším překvapením, asi nejen pro mne, byla uváděná skladba. Karlheinz Stockhausen (1928 – 2007), německý hudební skladatel, novátor a kontroverzní osobnost, se proslavil zejména používáním seriálních kompozičních postupů a experimenty v elektronické hudbě. Spojil vědecké disciplíny (akustiku, fonetiku, matematiku a psychologii) s uměleckou podstatou hudby ve snaze o rozšíření jejích možností. O tom, zda se mu to podařilo, se dosud muzikologové vesele hádají. Nicméně zůstalo po něm více než 300 opusů a i když je hodnocen všelijak, měl obrovský vliv na celou řadu hudebníků. Inspiraci Stockhausenem uvádějí např. i Beatles (Karlheinzova fotka je i na obalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band), Pink Floyd, Björk, Frank Zappa a další. Podle názoru některých odborníků by se bez jeho zvukových experimentů neobešel ani vznik techno music. A tenhle člověk vytvořil Harlekýna, performanci, která kombinuje hudbu a pantomimu a požaduje od živého interpreta neuvěřitelné věci! Elektronického tam není nic.
Karel Dohnal nám v úvodu večera (ještě v civilu) ukázal partituru. Kromě not jsou v ní rozsáhlé popisy požadovaných jevištních akcí, v jednom místě má part dokonce dva řádky: tedy ne, že by měl nebohý interpret hrát na dva klarinety současně, ale ve spodní osnově je zapsáno, co má dělat s nohama! Už to nás dost pobavilo a tím dychtivěji jsme očekávali samotnou akci. Umělec se skryl a po dramatické pauze se vkradl na pódium v harlekýnském kostýmu. A pak už jsme nevycházeli z úžasu. Sledován bodovým světlem prováděl krokové variace, navazoval kontakt s diváky, v jedné chvíli dokonce seděl, dva narychlo instruovaní mladíci z publika drželi klarinet na správných místech a Mistr (tady mi to slovo připadá zvláště vhodné) prováděl nekonečný trylek. V jiné části představení – nějak nemůžu napsat „koncertu“, bylo to něco více – dal nástroj podržet pánovi v první řadě a předvedl delší taneční vložku s použitím baskických dvojdupů a jiných zajímavých figur. Obecenstvo se postupně osmělilo, rozehřálo, rozesmálo a po zvláště zdařilých extempore i zatleskalo na otevřené scéně.
Mohli jsme tedy slyšet a obdivovat našeho předního hráče na klarinet, laureáta významných mezinárodních soutěží, specialistu na soudobou hudbu, člena Orchestru Státní opery a několika komorních uskupení, pedagoga a vynikajícího sólistu v nezvyklé roli, která mu však perfektně seděla. Karel Dohnal se vůbec nestylizuje do role „vážného umělce“. V jednom rozhlasovém rozhovoru přiznal, že se pro dráhu profesionálního muzikanta rozhodl v euforii při účinkování ve školní dechovce. Neudivuje mne to příliš, mnoho významných hráčů na dechové nástroje tak začínalo.
Dramaturgie festivalu Lípa Musica měla velmi šťastnou ruku, když zařadila toto představení do letošního ročníku. Lze si jen přát, aby se i v dalších letech podařilo nalézt podobné perly v nepřeberném množství moderní hudby, jež stále více opouští vyjeté koleje tradičních žánrů. Přejme odpovědným osobám hodně štěstí při výběru účinkujících a repertoáru v dalších letech. Uvádění nevyzkoušených věcí je sice vždycky riskantní, ale jiná cesta k zvyšování úrovně asi není. Lípa Musica dostává rok od roku stále více osobitou tvář. A ti, kteří dnes zůstali doma ze strachu před moderní hudbou, mohou jen litovat; promarnili šanci slyšet a vidět umělecký výkon světové úrovně.
Karel Tampier, 19. října 2017