Po vynikajícím vkročení Lípy Musicy na litoměřickou půdu se festival podruhé během letošního ročníku prezentoval v Ústeckém kraji. V knihovním sále zámku v Děčíně se ve čtvrtek 29. 9. odehrál koncert německého mužského vokálního souboru amarcord. Večer to byl v mnohém výjimečný. amarcord stejně jako ženský soubor VocaMe před necelým týdnem v Litoměřicích prezentoval tu nejlepší německou vokální školu. Ať sem festival v uplynulých letech v tomto žánru přivezl z Německa kohokoliv, vždy to byla špička. Platilo to snad dvojnásob o sympatickém kvintetu z Lipska, které dorazilo na děčínský zámek s jasným cílem.
Tento cíl soubor demonstroval už prvním kusem z dílny francouzského skladatele Camille Saint-Saënse. Ve slovech jeho Zimní serenády se vícekrát opakuje slib, že „chanson plaisentera vos âmes“, čili že písní potěší duše. To se stalo během večera hned několikrát. Škoda jen, že tuto magii nemohl v Děčíně zažít plný sál, který by takto kvalitnímu představení jistě slušel.
Tenorista souboru Wolfram Lattke v jednom rozhovoru před koncertem pronesl, že bez společného smyslu pro humor by amarcord fungovat nemohl. Tento srdečný element vládnoucí mezi zpěváky byl patrný už od samotného počátku koncertu. Zpěváci byli milí, nonšalantní, uvolnění a vtipní, to vše se společně s neskutečnou profesionalitou a neopakovatelným výsledným výrazem souboru. Ten je neskutečně hravý a rozverný, ze zpěváků sálá skutečná radost a není zde ani stopa po napětí. Tyto emoce soubor šířil bez problémů a bariér přímo do publika, v jehož tváři se objevila šťastná a uvolněná mimika.
Po francouzském exkurzu v úvodu soubor seznámil diváky s písňovým odkazem lipského rodáka Roberta Schumanna. Jeho cyklem se nese nádhera, mladistvost a veselost a přenos těchto impresí souborem byl dokonalý. Schumannovy písně byly interpretovány dynamicky a barvitě s důrazem na vyprávěný příběh. Uším posluchačů to dělalo stejně příjemně, jakoby se vrátili pod peřinky svých dětských postelí a poslouchali ty nejkrásnější zapomenuté příběhy.
Poté nazrál v programu čas na závažnější Janáčkovu Čtveřici mužských sborů. V cenné a ojedinělé interpretaci se plně rozvinula zvukovost souboru, sál prostoupily nádherné basy, zatímco tenory čistě a výpravně nesly něžná a emotivní sdělení. amarcord znovu a znovu prokazoval, že je profesionální organismus s obrovským srdcem.
Po etnomuzikologickém Janáčkovi se skrze jeho současníka Edwarda Elgara program stočil k heroickému romantickému tématu a uvedl písně z cyklu Z řecké antologie. Tento kus opět v nejlepším slova smyslu ukázal silné stránky souboru a zároveň ukázal jeho kontemplativnější tvář. Pak se ale opět napřímil a vygradoval, aby nechal obecenstvo nastražené pro popřestávkovou část koncertu.
Program druhé části byla do jisté míry obecenstvu neznámý. Bylo mu pouze nastíněno, že v ní zazní lidové písně z celého světa. Do této části amarcord předstoupil před diváky již bez notových pultíků a zahájil ještě přímější komunikaci s publikem. S lidovými písněmi se večeru vrátilo rozverné a veselé zadání jeho začátku. Postupně zazněly písně z Německa, Austrálie, Lotyšska, Spojených států, Švédska nebo Koreje, některé z nich doplněné svéráznou choreografií, jež napomáhala předání sdělení. Světový písňopis amarcord zakončil v Ghaně jako kolébce civilizací a lidovou písní z rovníkové Afriky se snažil rozezpívat i děčínské diváky. V závěrečném přídavku se písní Červená růžičko amarcord s publikem rozloučil. Popřestávkový program byl vtipný a lehký pro vnímání a smysly a přitom stále stejně kvalitní a profesionální.
V Litoměřicích před týdnem vystoupil ženský soubor VocaMe a koncert jsem pokládal minimálně za vokální vrchol letošního ročníku. Koncert amarcordu vzhledem k jiné povaze repertoáru zanechal dojem jiný, ale dosahujících stejné hodnoty na škálách blížících se dokonalosti.
Tomáš Cidlina